K završení Marxova systému

Karl Marx byl jako spisovatel záviděníhodně šťastným mužem. Nikdo nebude chtít tvrdit, že jeho dílo patří mezi snadno čitelné a snadno srozumitelné knihy. Pro většinu jiných knih by se podstatně menší zátěž obtížné dialektiky a únavných dedukcí pracujících s matematickým aparátem stala nepřekonatelnou překážkou, jak si proklestit cestu k širokému publiku. Marx se přesto stal apoštolem pro nejširší kruhy, a to právě pro takové kruhy, jejichž věcí jinak četba obtížných knih není. Přitom jeho dialektické argumentace rozhodně neměly nějakou nepochybně přesvědčivou sílu a jasnost. Naopak: mužové, kteří patřili k nejváženějším a nejdůstojnějším myslitelům naší vědy, jako Carl Knies, vznesli od prvního okamžiku jistě nikoli snadno odbytelnou a závažnými argumenty podloženou výtku, že Marxovo učení je již ve svém základu zatíženo logickými a věcnými rozpory všeho druhu. Marxovo dílo se tudíž snadno mohlo dočkat toho, že by nenašlo dobré přijetí u žádné části publika: u širokého publika ne, protože jeho obtížné dialektice vůbec nerozumělo, a u odborníků ne, protože jí a jejím slabinám rozumělo příliš dobře. Ve skutečnosti to dopadlo jinak.

Vlivu Marxova díla nebyla na překážku ani ta okolnost, že za autorova života zůstalo torzem. Jinak bývá člověk – a nikoli neprávem – obzvláště nedůvěřivý právě vůči izolovaným prvním svazkům nových systémů. V „obecných částech“ se totiž obecné zásady dají docela pěkně přednést; ale zda skutečně mají onu rozhodující sílu, kterou jim jejich autor přisuzuje, to se prokáže teprve při rozpracování systému, teprve když jsou postupně konfrontovány se všemi jednotlivými fakty. A v dějinách věd nejsou nikterak vzácné případy, kdy po prvním svazku vyslaném do světa s nadějemi a nároky už druhý svazek vůbec nenásledoval, navzdory životu a dobrému zdraví autora, právě proto, že nová základní myšlenka nedokázala obstát ve zkoušce ohněm konkrétních faktů před samotným autorem, který se na ni díval pozorněji. Karl Marx pod takovou nedůvěrou netrpěl. Masa jeho stoupenců mu na základě prvního svazku poskytla nezměrnou, věřící důvěru i pokud jde o obsah dosud nenapsaných svazků systému.

Tato víra na úvěr byla v jednom případě podrobena obzvláště tvrdé zkoušce. Marx ve svém prvním svazku učil, že veškerá hodnota zboží se zakládá na práci v něm ztělesněné a že podle „zákona hodnoty“ se tudíž zboží musí směňovat v poměru práce v něm ztělesněné: že dále zisk neboli nadhodnota připadající kapitalistům je plodem vykořisťování páchaného na dělnících, že však velikost nadhodnoty není v poměru k velikosti celého kapitálu použitého kapitalistou, nýbrž jen k velikosti „variabilní“, tj. k vyplácení mzdy použité části tohoto kapitálu, zatímco tzv. „konstantní“ kapitál použitý k nákupu výrobních prostředků nemůže „nasadit nadhodnotu“. Ve skutečnosti je však v životě kapitálový zisk v proporci k celkovému investovanému kapitálu, a co s tím do značné míry souvisí, ve skutečnosti se ani zboží nesměňuje v poměru k množství práce v něm ztělesněné. Zde tedy existoval rozpor mezi systémem a fakty, jehož uspokojivé objasnění se zdálo sotva možné. Marxovi samému tento existující rozpor neunikl. Říká o něm: „Tento zákon“ – totiž že nadhodnota je v poměru jen k variabilním složkám kapitálu – „odporuje zřejmě veškeré na zdání založené zkušenosti“. Pokračuje však tím, že prohlašuje tento rozpor za pouze zdánlivý, jehož řešení vyžaduje ještě mnoho mezičlánků a je přislíbeno pro pozdější svazky jeho díla. Učená kritika ovšem mínila, že může s veškerou určitostí prorokovat, že Marx nikdy nebude moci tento slib splnit, protože onen rozpor je nesmiřitelný, a snažila se to zevrubně dokázat. Na masu jeho stoupenců však tyto dedukce nezapůsobily vůbec žádným dojmem; pouhý Marxův slib pro ně znamenal víc než všechny logické protidůkazy.

Napětí rostlo, když ani druhý svazek jeho díla, vydaný teprve po mistrově smrti, nepřinesl ani ohlášený pokus o řešení, který byl podle plánu celého díla vyhrazen třetímu svazku, ani jen sebemenší náznak toho, jakým směrem Marx hodlal řešení hledat. Naproti tomu předmluva vydavatele Friedricha Engelse obsahovala jednak opětovné určité ohlášení, že v rukopise zanechaném Marxem je řešení obsaženo, jednak veřejnou výzvu, adresovanou zprvotně stoupencům literárního soka Rodbertuse, aby se v mezidobí až do vydání třetího svazku pokusili o vlastních silách o řešení záhady, „jak se nejen bez porušení zákona hodnoty, nýbrž právě na jeho základě může a musí vytvořit stejná průměrná míra zisku“.

Pokládám za jednu z nejskvělejších poct, jaké mohly být mysliteli Marxovi vzdány, že ona výzva byla přijata tak hojně, a to z mnohem širších kruhů, než byly ty, jimž byla zprvu určena. Nejen stoupenci Rodbertuse, nýbrž i mužové z Marxova vlastního tábora a dokonce ekonomové, kteří nenásledovali žádnou z těchto dvou hlav socialistické teorie, nýbrž by byli Marxem pravděpodobně označeni za „vulgární ekonomy“, se o závod snažili proniknout do předpokládané stavby dosud tajemstvím zahalených Marxových myšlenkových pochodů. Mezi rokem 1885, rokem vydání druhého, a rokem 1894, rokem vydání třetího svazku Marxova Kapitálu, se vyvinula vyloženě literatura cenové hádanky o „průměrných ziscích“ a jejich vztahu k „zákonu hodnoty“. Cenu si ovšem žádný z uchazečů neodnesl, jak konstatoval nyní rovněž zesnulý Fr. Engels v soudu, který nad nimi pronesl ve své předmluvě ke třetímu svazku.

S dlouho oddalovaným vydáním tohoto závěrečného svazku Marxova systému se věc konečně posunula do stadia definitivního rozhodnutí. Z pouhého slibu řešení si mohl každý udělat tolik nebo tak málo, kolik chtěl. Sliby na jedné straně a důvody na druhé byly takříkajíc nesouměřitelné. Ani úspěchy proti cizím pokusům o řešení, byť byly podle mínění a úsilí svých původců sebevíc drženy v duchu Marxovy teorie, nemusely být stoupenci posledně jmenované teorie uznávány: mohli se vždy ještě odvolat od chybné napodobeniny k přislíbenému praobrazu. Nyní tento praobraz konečně vstoupil na světlo, a tím byl pro třicetiletý spor získán pevný, úzce a jasně ohraničený bojiště, uvnitř něhož musí obě strany, místo aby neustále utěšovaly budoucími odhaleními nebo odskakovaly k proteovsky se posouvajícím neautentickým výkladům, náležitě obstát a věc vybojovat. Vyřešil Marx sám svou záhadu? Zůstal jeho dokončený systém věrný sobě a faktům, nebo ne?

Základními pilíři Marxova systému jsou jeho pojem hodnoty a jeho zákon hodnoty. Bez nich by, jak Marx často opakuje, bylo jakékoli vědecké poznání hospodářských dějů nemožné. Způsob, jakým oba odvozuje, byl nesčetněkrát vyložen a probrán. Kvůli návaznosti musíme přesto nejpodstatnější články jeho myšlenkového pochodu krátce zrekapitulovat.

Pole zkoumání, které Marx podniká prozkoumat, aby „přišel hodnotě na stopu“ (I. 23)¹, omezuje od počátku na zboží, čímž v jeho smyslu zřejmě nemáme rozumět všechny hospodářské statky, nýbrž jen pracovní produkty vyrobené pro trh⁶. Začíná „analýzou zboží“ (I. 9). Zboží je jednak jako užitečná věc, která svými vlastnostmi uspokojuje lidské potřeby toho či onoho druhu, užitnou hodnotou, jednak tvoří hmotné nositele směnné hodnoty. K této posledně jmenované nyní analýza přechází. „Směnná hodnota se jeví nejprve jako kvantitativní poměr, proporce, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu, poměr, který se ustavičně mění s časem a místem.“ Zdá se tedy být něčím nahodilým. Přesto musí v této proměnlivosti existovat něco trvalého, čemu Marx podniká stopovat. Činí tak svým známým dialektickým způsobem. „Vezměme dvě zboží, např. pšenici a železo. Ať je jejich směnný poměr jakýkoli, je vždy zobrazitelný v rovnici, v níž se dané kvantum pšenice klade rovno nějakému kvantu železa, např. 1 quarter pšenice = a centů železa. Co praví tato rovnice? Že v dvou různých věcech existuje cosi společného téže velikosti, v 1 quarteru pšenice a rovněž v a centech železa. Obě tedy rovnají se třetímu, které samo o sobě není ani jedno, ani druhé. Každé z obou, pokud je směnnou hodnotou, musí tedy být redukovatelné na toto třetí.“

„Toto společné“ – pokračuje Marx – „nemůže být geometrickou, fyzikální, chemickou ani jinou přírodní vlastností zboží. Jejich tělesné vlastnosti přicházejí vůbec v úvahu jen potud, pokud činí zboží užitečným, tedy užitnými hodnotami. Na druhé straně je však směnný poměr zboží zjevně charakterizován abstrakcí od jejich užitných hodnot. Uvnitř něho platí jedna užitná hodnota právě tolik jako každá jiná, je-li jen přítomna v náležité proporci. Anebo, jak praví starý Barbon: ‚Jeden druh zboží je tak dobrý jako druhý, je-li jeho směnná hodnota stejně velká. Neexistuje žádná odlišnost ani rozlišitelnost mezi věcmi stejně velké směnné hodnoty.‘ Jako užitné hodnoty jsou zboží především různé kvality, jako směnné hodnoty mohou být jen různého kvanta, neobsahují tedy ani atom užitné hodnoty.“

„Odhlédneme-li nyní od užitné hodnoty zbožních těles, zůstává jim už jen jedna jediná vlastnost, totiž že jsou pracovními produkty. Avšak i pracovní produkt se nám už v rukou proměnil. Abstrahujeme-li od jeho užitné hodnoty, abstrahujeme i od tělesných součástí a forem, které jej činí užitnou hodnotou. Není už déle stolem ani domem ani přízí ani jinou užitečnou věcí. Všechny jeho smyslové vlastnosti jsou vyhlazeny. Není už déle ani produktem truhlářské práce nebo stavební práce nebo přádelnické práce nebo jiné určité produktivní práce. S užitečným charakterem pracovních produktů mizí užitečný charakter prací v nich ztělesněných, mizí tedy i různé konkrétní formy těchto prací; nerozlišují se už déle, nýbrž jsou všechny dohromady redukovány na stejnou lidskou práci, na abstraktně lidskou práci.“

„Pozorujme nyní reziduum pracovních produktů. Nezůstalo z nich nic než táž přízračná předmětnost, pouhý rosol nerozlišené lidské práce, tj. vynaložení lidské pracovní síly bez ohledu na formu jejího vynaložení. Tyto věci představují už jen to, že při jejich výrobě byla vynaložena lidská pracovní síla, nahromaděna lidská práce. Jako krystaly této jim společné společenské substance jsou – hodnoty.“

Tím je pojem hodnoty nalezen a určen. Podle dialektické formy není totožný se směnnou hodnotou, ale stojí k ní, jak bych už nyní rád konstatoval, v nejtěsnějším, neodlučitelném vztahu: je jakýmsi pojmovým destilátem ze směnné hodnoty. Je, abych mluvil Marxovými vlastními slovy, „onen společný prvek, který se zobrazuje ve směnném poměru neboli ve směnné hodnotě zboží“, jako naopak zase „směnná hodnota je nutný způsob vyjádření neboli jevová forma hodnoty“ (I. 13).

Od zjištění pojmu hodnoty postupuje Marx k výkladu její míry a její velikosti. Protože práce je substancí hodnoty, je důsledně i velikost hodnoty všech statků měřena kvantem práce v nich obsažené, resp. pracovní dobou. Avšak nikoli onou individuální pracovní dobou, kterou náhodou potřeboval právě onen jedinec, jenž statek zhotovil, nýbrž „společensky nutnou pracovní dobou“, kterou Marx vysvětluje jako „pracovní dobu vyžadovanou k vytvoření nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních výrobních podmínek a při společenském stupni dovednosti a intenzity práce“ (I. 14). „Jen kvantum společensky nutné práce neboli pracovní doba společensky nutná ke zhotovení užitné hodnoty určuje velikost její hodnoty. Jednotlivé zboží zde vůbec platí jako průměrný exemplář svého druhu. Zboží, v němž je obsaženo stejně velké kvantum práce nebo které lze zhotovit za stejnou pracovní dobu, má proto stejnou velikost hodnoty. Hodnota jednoho zboží se má k hodnotě každého jiného zboží jako pracovní doba nutná k výrobě jednoho k pracovní době nutné k výrobě druhého. Jako hodnoty jsou všechna zboží jen určitými masami ztuhlé pracovní doby.“

Z toho všeho se nyní odvozuje obsah velkého „zákona hodnoty“, který je „imanentní výměně zboží“ (I. 141, 150) a ovládá směnné poměry. Praví, a po předcházejícím nemůže pravit nic jiného, než že se zboží navzájem směňuje podle poměru společensky nutné průměrné práce v něm ztělesněné (např. I. 52). Jinými formami vyjádření téhož zákona jsou, že se zboží „směňuje ke svým hodnotám“ (např. I. 142, 183, III. 167), nebo že se „směňuje ekvivalent za ekvivalent“ (např. I. 150, 183). Sice se v jednotlivém případě podle momentálních výkyvů nabídky a poptávky objevují i ceny, které stojí nad hodnotami nebo pod nimi. Avšak tyto „ustavičné oscilace tržních cen ... se kompenzují, navzájem se ruší a samy se redukují na průměrnou cenu jakožto své vnitřní pravidlo“ (I. 151, pozn. 37) (MEW 23, S. 180). V trvání se přece vždy „v nahodilých a ustavičně kolísavých směnných poměrech“ „společensky nutná pracovní doba mocně prosazuje jako regulující přírodní zákon“ (I. 52). Marx oslovuje tento zákon jako „věčný zákon výměny zboží“ (I. 182), jako „to racionální“, jako „přírodní zákon rovnováhy“ (III. 167): Případy, které ovšem, jak již řečeno, nastávají, kdy se zboží směňuje za ceny odchylující se od jejich hodnot, je nutno ve vztahu k pravidlu pokládat za „nahodilé“ (I. 150, pozn. 37) a samu odchylku za „porušení zákona výměny zboží“ (I. 142).

Na těchto hodnotově-teoretických základech pak Marx zřizuje druhou část své učené stavby, své proslulé učení o „nadhodnotě“. Zkoumá zdroj zisku, který kapitalisté získávají ze svých kapitálů. Kapitalisté vrhnou do oběhu jistou peněžní sumu, promění ji ve zboží a toto pak – s vmezeřeným výrobním procesem nebo bez něho – prodejem promění zpět ve více peněz. Odkud pochází tento přírůstek, tento přebytek vytažené peněžní sumy nad původně zálohovanou, neboli, jak to Marx nazývá, „nadhodnota“?

Marx nejprve sobě vlastním způsobem dialektického vylučování vymezuje podmínky problému. Nejprve vyloží, že nadhodnota nemůže vzejít ani z toho, že kapitalista jakožto kupec nakupuje zboží pravidelně pod jeho hodnotou, ani z toho, že je jakožto prodejce pravidelně prodává nad jeho hodnotou. Problém se tudíž jeví takto: „Náš ... majitel peněz musí zboží kupovat za jeho hodnotu, prodávat za jeho hodnotu, a přesto na konci procesu vytáhnout více peněz, než do něj vhodil ... To jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta!“ (I. 150 nn.).

Řešení nyní Marx nachází v tom, že existuje zboží, jehož užitná hodnota má onu zvláštní vlastnost být zdrojem směnné hodnoty. Tímto zbožím je pracovní schopnost neboli pracovní síla. Je nabízena na trhu k prodeji za dvojí podmínky, že dělník je osobně svobodný – neboť jinak by nebyla na prodej jeho pracovní síla, nýbrž celá jeho osoba, jakožto otrok –, a že dělník je zbaven „všech věcí nutných k uskutečnění jeho pracovní síly“, neboť jinak by dal přednost tomu vyrábět na vlastní účet a nabízet k prodeji své produkty místo své pracovní síly. Obchodem s tímto zbožím nyní kapitalista nabývá nadhodnotu. A to následujícím způsobem.

Hodnota zboží „pracovní síla“ se řídí, stejně jako u každého jiného zboží, pracovní dobou nutnou k její reprodukci, to znamená v tomto případě pracovní dobou, která je nutná k tomu, aby se vyrobilo tolik životních prostředků, kolik je potřebné k zachování dělníka. Je-li např. k výrobě nutných životních prostředků na jeden den potřebná společenská pracovní doba 6 hodin, a je-li zároveň, jak chceme předpokládat, táž pracovní doba ztělesněna v 3 sh. zlata, pak bude pracovní síla jednoho dne ke koupi za 3 sh. Uzavřel-li kapitalista tuto koupi, pak užitná hodnota pracovní síly patří jemu, a on ji realizuje tím, že nechá dělníka pracovat pro sebe. Nechal-li by ho denně pracovat jen tolik hodin, kolik je ztělesněno v pracovní síle samé a kolik musel zaplatit při jejím nákupu, pak by nadhodnota nevznikla. Neboť 6 pracovních hodin nemůže podle předpokladu přidat produktu, v němž jsou ztělesněny, větší hodnotu než 3 sh.; ale tolik kapitalista také zaplatil na mzdě. Avšak kapitalisté tak nejednají. I když koupili pracovní sílu za cenu, která odpovídá jen šestihodinové pracovní době, nechávají dělníka pracovat pro sebe celý den. Nyní je v produktu, který je během tohoto dne vytvořen, ztělesněno více pracovních hodin, než kapitalista musel zaplatit; má proto větší hodnotu než zaplacená mzda, a rozdíl je „nadhodnota“, která připadá kapitalistovi.

Příklad. Dejme tomu, že dělník dokáže za 6 hodin spříst 10 liber bavlny v přízi. Dejme tomu, že tato bavlna vyžadovala k vlastní výrobě 20 pracovních hodin a má tudíž hodnotu 10 sh. Dejme tomu dále, že přadlák během šestihodinové přádelnické práce opotřebuje na nástroji tolik, kolik odpovídá čtyřhodinové práci, a reprezentuje tudíž hodnotu 2 sh. – pak celková hodnota výrobních prostředků spotřebovaných v přádelnictví bude 12 sh. odpovídajících 24 pracovním hodinám. V přádelnickém procesu „nasaje“ bavlna ještě dalších 6 pracovních hodin: hotová příze je tudíž celkem produktem 30 pracovních hodin a bude mít proto hodnotu 15 sh. Za předpokladu, že kapitalista nechá najatého dělníka pracovat jen 6 hodin denně, stálo zhotovení příze kapitalistu rovněž plných 15 sh.: 10 sh. za bavlnu, 2 sh. za opotřebení nástrojů, 3 sh. na mzdě. Nadhodnota se neobjeví.

Zcela jinak, nechá-li kapitalista dělníka pracovat 12 hodin denně. Za 12 hodin zpracuje dělník 20 liber bavlny, v nichž je už předtím ztělesněno 40 pracovních hodin a které mají tudíž hodnotu 20 sh., opotřebuje dále na nástrojích produkt 8 pracovních hodin v hodnotě 4 sh., přidá však surovině během jednoho dne 12 pracovních hodin, tj. novou hodnotu 6 sh. Nyní stojí bilance takto. Příze vyrobená během jednoho dne stála celkem 60 pracovních hodin, má tudíž hodnotu 30 sh.; výdaje kapitalisty činily 20 sh. za bavlnu, 4 sh. za opotřebení nástrojů a 3 sh. za mzdu, tedy dohromady jen 27 sh.; zbývá nyní „nadhodnota“ 3 sh.

Nadhodnota je tudíž podle Marxe důsledkem toho, že kapitalista nechá dělníka část dne pracovat pro sebe, aniž mu za to zaplatí. V pracovním dnu dělníka lze rozlišit dvě části. V první části, „nutné pracovní době“, vyrábí dělník svou vlastní obživu, resp. její hodnotu; za tuto část své práce dostává ve mzdě ekvivalent. Během druhé části, „surplus-pracovní doby“, je „exploitován“, vyrábí „nadhodnotu“, aniž za ni sám získá jakýkoli ekvivalent (I. 205 nn.). „Veškerá nadhodnota ... je svou substancí materializací nezaplacené pracovní doby“ (I. 554).

Velmi důležitá a pro Marxův systém charakteristická jsou nyní následující určení velikosti nadhodnoty. Velikost nadhodnoty lze uvést do vztahu k různým jiným veličinám. Poměry a poměrová čísla, která se z toho vyvíjejí, je nutno ostře rozlišovat.

Nejprve je třeba v rámci kapitálu, který kapitalistovi slouží k přivlastnění nadhodnoty, rozlišit dvě složky, jež hrají z hlediska vzniku nadhodnoty zcela odlišnou roli. Skutečně novou nadhodnotu totiž může vytvářet pouze živá práce, kterou kapitalista nechává vykonávat dělníky, zatímco hodnota spotřebovaných výrobních prostředků se pouze prostě zachovává tím, že se v pozměněné podobě znovu objevuje v hodnotě produktu, avšak žádnou nadhodnotu vytvořit nemůže. „Ta část kapitálu tedy, která se přeměňuje ve výrobní prostředky, tj. v surovinu, pomocné látky a pracovní prostředky, nemění svou hodnotovou velikost ve výrobním procesu“ – proto ji Marx nazývá „konstantním kapitálem“. „Část kapitálu přeměněná v pracovní sílu naproti tomu mění svou hodnotu ve výrobním procesu. Reprodukuje svůj vlastní ekvivalent a přebytek nad ním“, právě nadhodnotu. Proto ji Marx nazývá „variabilní částí kapitálu“ neboli „variabilním kapitálem“ (I. 199) (I. S. 244). Poměr, v němž nadhodnota stojí k zálohované variabilní části kapitálu, v níž se tato „zhodnocuje“, nazývá Marx mírou nadhodnoty. Je totožný s poměrem, v němž stojí nadbytečná pracovní doba k nutné pracovní době, neboli nezaplacená práce k zaplacené, a platí proto Marxovi za „přesný výraz stupně vykořisťování práce“ (I. 207 a násl.). Činí-li např. nutná pracovní doba, v níž dělník vytváří hodnotu své denní mzdy 3 sh., 6 hodin, denní pracovní doba však 12 hodin, přičemž dělník během druhých 6 hodin jakožto nadbytečné pracovní doby rovněž vytváří hodnotu 3 sh. jako nadhodnotu, pak nadhodnota činí právě tolik jako variabilní kapitál zálohovaný na mzdové účely, a míra nadhodnoty se vypočítá na 100 %.

Zcela odlišná od toho je míra zisku. Kapitalista totiž vypočítává nadhodnotu, kterou si přivlastňuje, nikoli pouze na variabilní část kapitálu, nýbrž na celý jím vynaložený kapitál. Činí-li např. konstantní kapitál 410 lib. št., variabilní 90 lib. št. a nadhodnota rovněž 90 lib. št., pak je sice míra nadhodnoty, jako výše, 100 %, míra zisku však jen 18 %, totiž 90 lib. št. zisku na investovaný celkový kapitál 500 lib. št.

Je dále nasnadě, že jedna a táž míra nadhodnoty se může a musí projevovat ve velmi rozdílných mírách zisku, a to podle složení dotyčného kapitálu: míra zisku bude tím vyšší, čím silněji je zastoupena variabilní a čím slaběji konstantní část kapitálu, přičemž tato posledně jmenovaná ke vzniku nadhodnoty nepřispívá, zato však zvětšuje základ, na nějž je třeba vypočíst nadhodnotu, určující se výhradně podle variabilní části kapitálu, jakožto zisk. Je-li např. – což je ovšem prakticky sotva možné – konstantní kapitál roven nule a variabilní kapitál 50 lib. št., a činí-li podle výše uvedeného předpokladu míra nadhodnoty 100 %, pak vytvořená nadhodnota činí rovněž 50 lib. št., a poněvadž ji je třeba vypočíst na celkový kapitál pouhých 50 lib. št., činila by v tomto případě i míra zisku plných 100 %. Je-li naproti tomu celkový kapitál složen v poměru 4 : 1 z konstantního a variabilního kapitálu, jinými slovy přistoupí-li k variabilnímu kapitálu 50 lib. št. konstantní ve výši 200 lib. št., pak je nadhodnotu 50 lib. št., utvořenou při 100% míře nadhodnoty, třeba rozvrhnout na celkový kapitál 250 lib. št. a představuje pro tento jen míru zisku 20 %. Byl-li by konečně poměr složení 9 : 1, tj. 450 lib. št. konstantního na 50 lib. št. variabilního kapitálu, připadla by nadhodnota 50 lib. št. na celkový kapitál 500 lib. št. a sazba zisku by činila jen 10 %.

To vede nyní k nanejvýš zajímavému a závažnému důsledku a v jeho dalším sledování ke zcela nové etapě Marxova systému, k nejdůležitější novotě třetího svazku.

Onen důsledek je však následující. „Organické složení“ (III. 124) kapitálů je v různých „výrobních sférách“ z technických důvodů nutně rozdílné. V různých průmyslových odvětvích, jež přece vyžadují velmi rozdílné technické manipulace, se jedním pracovním dnem zpracuje velmi nestejné množství surovin; anebo, je-li i při podobných manipulacích množství surovin přibližně stejné, může přece jejich hodnota být velmi rozdílná, jako např. mezi mědí a železem jakožto surovinami kovoprůmyslu; anebo konečně může být nestejné množství a hodnota provozních zařízení, nářadí a strojů připadajících na jednoho zaměstnaného dělníka. Všechny tyto momenty rozdílnosti podmiňují, pokud se snad ve vzácných výjimečných případech náhodou právě nevyrovnají, pro různá výrobní odvětví rozdílný poměr mezi konstantním kapitálem investovaným do výrobních prostředků a variabilním kapitálem použitým k nákupu práce. Každé výrobní odvětví národního hospodářství má tudíž své odlišné, svérázné „organické složení“ kapitálu v něm použitého. Ve smyslu dosavadních výkladů by tedy mělo a muselo při stejné míře nadhodnoty každé výrobní odvětví vykazovat i jinou, odlišnou míru zisku, pokud se skutečně, jak Marx dosud vždy předpokládal, zboží směňuje „za své hodnoty“ neboli v poměru práce v něm vtělené.

Tím se Marx ocitá před onou pověstnou velkou úskalí své teorie, jejíž obeplutelnost tvořila nejdůležitější sporný bod marxovské literatury posledních deseti let. Jeho teorie vyžaduje, aby kapitály stejné velikosti, avšak nestejného organického složení vykazovaly nestejné zisky; skutečný svět se však co nejzřetelněji jeví ovládán zákonem, že kapitály stejné velikosti, bez ohledu na své případné rozdílné organické složení, vynášejí stejný zisk. Nechme Marxe, ať tento rozpor zjistí svými vlastními slovy:

„Ukázali jsme tedy: že v různých průmyslových odvětvích, odpovídajíc různému organickému složení kapitálů, a v rámci udaných hranic též odpovídajíc jejich různým obratovým dobám, vládnou nestejné míry zisku, a že tudíž i při stejné míře nadhodnoty platí zákon (podle obecné tendence), že se zisky mají k sobě jako velikosti kapitálů a že tedy stejně velké kapitály vynášejí ve stejných obdobích stejně velké zisky, jen pro kapitály stejného organického složení – za předpokladu stejných obratových dob. Vyložené platí na základě, který vůbec byl dosud základem našeho výkladu: že se zboží prodává za své hodnoty. Na druhé straně nepodléhá pochybnosti, že ve skutečnosti, odhlédneme-li od nepodstatných, nahodilých a vyrovnávajících se rozdílů, rozdílnost průměrných měr zisku pro různá průmyslová odvětví neexistuje a nemohla by existovat, aniž by se zrušil celý systém kapitalistické výroby. Zdá se tedy, že teorie hodnoty je zde neslučitelná se skutečným pohybem, neslučitelná se skutečnými jevy výroby, a že je proto vůbec nutno se vzdát toho, abychom posledně jmenované pochopili.“ (III. 131 a násl.)

Jak se nyní Marx sám pokouší tento rozpor vyřešit? Děje se tak, stručně řečeno, na úkor předpokladu, z něhož Marx dosud stále vycházel, totiž že se zboží prodává za své hodnoty. Marx tento předpoklad nyní prostě nechává padnout. O tom, co toto vzdání se znamená pro Marxův systém, si poněkud později budeme muset utvořit svůj kritický úsudek. Prozatím pokračuji ve svém shrnujícím výkladu Marxova myšlenkového pochodu, a to na tabulkovém příkladu, který i Marx položil za základ svého vyložení.

Týž srovnává pět různých výrobních sfér s pokaždé jiným organickým složením kapitálů v nich vložených a přidržuje se přitom nejprve ještě dosavadního předpokladu, že se zboží prodává za své hodnoty. K vysvětlení následující tabulky, která vykládá výsledky tohoto předpokladu, budiž ještě poznamenáno, že c značí konstantní, v variabilní kapitál a že, aby se učinilo zadost faktickým rozdílnostem skutečného života, se v příkladu (s Marxem) předpokládá, že se použité konstantní kapitály nestejně rychle „opotřebovávají“, takže ročně se spotřebuje jen část konstantního kapitálu, a to v různých výrobních sférách nestejně velká. Do hodnoty produktu vchází přirozeně jen spotřebovaná část konstantního kapitálu, „spotřebované c“, zatímco pro výpočet míry zisku přichází v úvahu celé „použité c“.

Tabulka 1

Kapitál č.	Míra nadhodnoty	Nadhodnota	Míra zisku	Spotřebované c	Hodnota zboží
I 80 c + 20 v	100%	20	20%	50	90
II 70 c + 30 v	100%	30	30%	51	111
III 85 c + 15 v	100%	15	15%	40	70
IV 60 c + 40 v	100%	40	40%	51	131
V 95 c + 5 v	100%	5	5%	10	20

Jak je vidět, vykazuje tato tabulka pro různé výrobní sféry při rovnoměrném vykořisťování práce velmi rozdílné míry zisku, odpovídající různému organickému složení kapitálů. Lze však tatáž fakta a data nahlížet i z jiného hlediska.

„Celkový součet kapitálů vložených v pěti sférách je = 500; celkový součet jimi vyrobené nadhodnoty = 110; celková hodnota jimi vyrobeného zboží = 610. Pohlížíme-li na oněch 500 jako na jediný kapitál, jehož I – V tvoří jen různé části (jako třeba v bavlnářské továrně existuje v různých odděleních, v mykárně, předpřádelně, dopřádárně a tkalcovně, různý poměr variabilního a konstantního kapitálu a průměrný poměr pro celou továrnu je teprve nutno vypočíst), pak by za prvé průměrné složení kapitálu 500 = 390 c + 110 v, neboli procentuálně 78 c + 22 v. Je-li každý z kapitálů 100 nahlížen jen jako 1/5 celkového kapitálu, bylo by jeho složení tímto průměrným 78 c + 22 v; rovněž tak by na každých 100 připadlo jako průměrná nadhodnota 22; proto by průměrná míra zisku byla = 22 %“ (III. 133/4)

Za jaké ceny se nyní musí jednotlivá zboží prodávat, aby každý jednotlivý z pěti dílčích kapitálů skutečně dosáhl této stejné průměrné míry zisku? To vykazuje následující tabulka. V téže je jako mezičlánek vsunuta rubrika „nákladová cena“, čímž Marx rozumí onu hodnotovou část zboží, která kapitalistovi nahrazuje cenu spotřebovaných výrobních prostředků a cenu použité pracovní síly, neobsahuje však ještě žádnou nadhodnotu ani zisk, a rovná se tudíž součtu v + spotřebované c.

Tabulka 2

20 v | 20 | 50 | 90 | 70 | 92 | 22% | + 2 | | II

70 c +

30 v | 30 | 51 | 111 | 81 | 103 | 22% | - 8 | | III

40 v | 40 | 51 | 131 | 91 | 113 | 22% | - 18 | | IV

Kapitál č.	Nadhodnota	Spotřebované c	Hodnota zboží	Nákladová cena zboží	Cena zboží	Míra zisku	Odchylka ceny od hodnoty
I
80 c +
60 c +
85 c +
95 c + 5
v	5	10	20	15	37	22%	+ 17

„Vcelku vzato“ – komentuje Marx výsledky této tabulky – „se zboží prodává 2 + 7 + 17 = 26 nad a 8 + 18 = 26 pod hodnotou, takže se cenové odchylky vzájemně ruší rovnoměrným rozdělením nadhodnoty neboli přirážkou průměrného zisku 22 na 100 zálohovaného kapitálu k příslušným nákladovým cenám zboží I – V; v témž poměru, v jakém se jedna část zboží prodává nad, prodává se jiná pod svou hodnotou. A jedině jejich prodej za takovéto ceny umožňuje, aby míra zisku pro I – V byla rovnoměrná, 22 %, bez ohledu na různou organickou skladbu kapitálů I – V“ (III, 135).

To vše není nyní, jak Marx dále vykládá, pouze hypotetickým předpokladem, nýbrž plnou skutečností. Působícím činitelem je konkurence. Sice jsou v důsledku různého organického složení kapitálů vložených v různých výrobních odvětvích „míry zisku vládnoucí v různých výrobních odvětvích původně velmi rozdílné“. Avšak „tyto různé míry zisku se konkurencí vyrovnávají v obecnou míru zisku, která je průměrem všech těchto různých měr zisku. Zisk, který odpovídajíc této obecné míře zisku připadá na kapitál dané velikosti, ať je jeho organické složení jakékoli, se nazývá průměrný zisk. Cena zboží, která se rovná jeho nákladové ceně plus té části ročního průměrného zisku z kapitálu použitého při jeho výrobě (nikoli pouze z kapitálu při výrobě spotřebovaného), jež na ně připadá v poměru jeho obratových podmínek, je jeho výrobní cenou“ (III. 136). Tato je fakticky totožná s natural price u Adama Smithe, s price of production u Ricarda, s prix nécessaire u fyziokratů (III. 178). A skutečný směnný poměr jednotlivých zboží už není určován jejich hodnotami, nýbrž jejich výrobními cenami, anebo, jak to Marx rád vyjadřuje: „hodnoty se proměňují ve výrobní ceny“ (např. III. 176). Hodnota a výrobní cena se shodují jen výjimečně a jaksi náhodou u oněch zboží, jež jsou vyrobena pomocí kapitálu, jehož organické složení se náhodou právě rovná průměrnému složení společenského celkového kapitálu. Ve všech ostatních případech se hodnota a výrobní cena nutně a zásadně rozcházejí. A to v následujícím smyslu. Nazýváme s Marxem „kapitály, které procentuálně obsahují více konstantního, tedy méně variabilního kapitálu než společenský průměrný kapitál: kapitály vyššího složení; naopak takové, kde konstantní kapitál zaujímá poměrně malý a variabilní větší prostor než u společenského průměrného kapitálu, kapitály nižšího složení“. Tak bude u všech oněch zboží, jež jsou vyrobena pomocí kapitálu „vyššího“ než průměrného složení, výrobní cena stát nad jejich hodnotou, v opačném případě pod hodnotou. Neboli zboží prvního druhu se budou nutně a pravidelně prodávat nad svou hodnotou, zboží druhého druhu pod svou hodnotou (III. 142 a násl. a častěji).

„Ačkoli kapitalisté různých výrobních sfér při prodeji svého zboží stáhnou zpět kapitálové hodnoty spotřebované při výrobě tohoto zboží, nerealizují nadhodnotu, a tedy zisk vyrobený ve své vlastní sféře při výrobě tohoto zboží, nýbrž jen tolik nadhodnoty, a tedy zisku, kolik z celkové nadhodnoty neboli celkového zisku, který je vyroben celkovým kapitálem společnosti ve všech výrobních sférách dohromady za dané časové období, připadá při stejném rozdělení na každou alikvotní část celkového kapitálu. Na 100 stáhne každý zálohovaný kapitál, ať je jeho složení jakékoli, v každém roce nebo jiném časovém období zisk, který za toto časové období připadá na 100 jakožto onu kolikátou část celkového kapitálu. Různí kapitalisté se zde, pokud přichází v úvahu zisk, chovají jako pouzí akcionáři akciové společnosti, v níž se podíly na zisku rovnoměrně rozdělují na 100, a proto se pro různé kapitalisty liší jen podle velikosti kapitálu vloženého každým z nich do celkového podniku, podle jeho poměrné účasti na celkovém podniku, podle počtu jeho akcií.“ (III. 136 a násl.)

Celkový zisk a celková nadhodnota jsou totožné veličiny (III. 151, 152). A průměrný zisk není ničím jiným „než celkovou masou nadhodnoty rozdělenou na masy kapitálu v každé výrobní sféře podle poměru jejich velikostí“ (III. 153).

Důležitým důsledkem z toho vyplývajícím je, že zisk, který jednotlivý kapitalista stáhne, naprosto nepochází jen z práce jím samým zaměstnávané (III. 149), nýbrž často z větší části, a místy, např. u obchodního kapitálu (III. 265), zcela pochází od dělníků, s nimiž dotyčný kapitalista vůbec není v žádném styku. Marx konečně nachází ještě jednu otázku k položení a zodpovězení, kterou pokládá za „vlastně obtížnou otázku“: totiž otázku, jak vlastně „toto vyrovnávání zisků v obecnou míru zisku probíhá, neboť je zřejmě výsledkem a nemůže být východiskem?“ (III. 153)

Rozvíjí nejprve názor, že ve společenském stavu, v němž ještě nevládne kapitalistický způsob výroby, v němž tedy dělníci sami jsou v držbě nutných výrobních prostředků, by se zboží fakticky směňovalo podle své skutečné hodnoty a míry zisku by se tudíž nevyrovnávaly. Fakticky existující rozdílnost měr zisku by však, poněvadž dělníci přitom přece vždy za stejnou pracovní dobu dostávali stejnou nadhodnotu, tj. stejnou hodnotu nad své nutné potřeby, a mohli si ji ponechat, byla „lhostejnou okolností, zcela jako je dnes pro námezdního dělníka lhostejnou okolností, v jaké míře zisku se vyjadřuje množství nadhodnoty z něho vymačkané“ (III. 155). Poněvadž tedy takové poměry, v nichž dělníkovi náležejí výrobní prostředky, jsou historicky ranější a nacházejí se ve starém i moderním světě, např. u samostatně pracujícího sedláka-vlastníka půdy a u řemeslníka, pokládá se Marx za oprávněna k výroku, že je „naprosto v souladu s věcí pohlížet na hodnoty zboží nejen teoreticky, nýbrž i historicky jako na prius výrobních cen“ (III. 156)

V kapitalisticky organizované společnosti však tato proměna hodnot ve výrobní ceny a s ní souvisící vyrovnávání měr zisku ovšem nastává. O hybných silách tohoto vyrovnávacího procesu a o způsobu jejich působení se Marx po dlouhých přípravných výkladech, v nichž se pojednává o utváření tržní hodnoty a tržní ceny, zejména v případě výroby různých částí zboží přicházejícího na trh za různě příznivých výrobních podmínek, velmi jasně a stručně vyjadřuje v následujících slovech: „Prodává-li se zboží ... za své hodnoty, pak vznikají ... velmi rozdílné míry zisku ... Kapitál se však stahuje ze sféry s nízkou mírou zisku a vrhá se na jinou, která vynáší vyšší zisk. Tímto ustavičným vystěhováváním a přistěhováváním, jedním slovem svým rozdělováním mezi různé sféry, podle toho, jak tam míra zisku klesá, zde stoupá, vyvolává takový poměr přívozu k poptávce, že se průměrný zisk v různých výrobních sférách stává týmž, a hodnoty se proto proměňují ve výrobní ceny“ (III. 175/6)²

15 v | 15 | 40 | 70 | 55 | 77 | 22% | + 7 | | V

Pisatel těchto řádků pojal před dlouhou řadou let, dávno předtím, než se rozvinula úvodem vylíčená literatura o slučitelnosti stejné průměrné míry zisku s Marxovým zákonem hodnoty, svůj názor o tomto předmětu do následujících slov: „Buď se produkty skutečně trvale směňují v poměru práce na nich lpící ... – pak je nivelizace kapitálových zisků nemožná. Anebo nastává nivelizace kapitálových zisků – pak je nemožné, aby produkty pokračovaly ve směně v poměru práce na nich lpící“.⁹

Faktickou neslučitelnost těchto dvou předpokladů poprvé z marxistického tábora přiznal před několika lety Conrad Schmidt.¹⁰ Nyní máme autentické potvrzení samotného mistra. Zcela jasně a zřetelně vyslovil, že stejnou míru zisku umožňuje jedině prodej zboží za takové ceny, při nichž se jedna část zboží směňuje nad, jiná pod svou hodnotou, tedy odchylně od poměru práce v něm vtělené. Ani o tom nás nenechal na pochybách, který z obou neslučitelných výroků pokládá za onen, jenž odpovídá realitě. Učí s vděku hodnou jasností a otevřeností, že je to nivelizace kapitálových zisků. A neváhá se stejnou jasností a otevřeností učit, že se fakticky jednotlivá zboží navzájem nesměňují v poměru práce na nich lpící, nýbrž v onom od něho odchylném poměru, který je vyžadován nivelizací kapitálových zisků.

V jakém poměru stojí toto učení třetího svazku k pověstnému zákonu hodnoty prvního? Obsahuje s tak velkým napětím očekávané řešení „zdánlivého“ rozporu? Obsahuje důkaz, „jak se nikoli pouze bez porušení zákona hodnoty, nýbrž mnohem spíše na jeho základě může a musí utvořit stejná průměrná míra zisku“? Anebo neobsahuje mnohem spíše pravý opak: totiž konstatování skutečného nesmiřitelného rozporu a důkaz, že se stejná průměrná míra zisku může utvořit jen tehdy, když a poněvadž domnělý zákon hodnoty neplatí?

Domnívám se, že kdo na to nahlíží nezaujatě a střízlivě, nebude moci dlouho zůstat na pochybách. V prvním svazku bylo s největším možným důrazem hlásáno, že veškerá hodnota se zakládá na práci a pouze na práci, že hodnoty zboží jsou ve vzájemném poměru jako pracovní doba nutná k jejich výrobě; tyto věty byly odvozeny a vydestilovány vyloženě a výlučně ze směnných poměrů zboží, jimž jsou „imanentní“; byli jsme vedeni k tomu, abychom „vyšli ze směnné hodnoty a směnného poměru zboží, abychom vystopovali v nich ukrytou hodnotu“ (I. 23); hodnota nám byla vysvětlena jako to společné, „co se zjevuje ve směnném poměru zboží“ (I. 13), a ve formě a s důrazem nutkavého, žádnou výjimku nepřipouštějícího závěru nám bylo řečeno, že postavení dvou zboží na roveň ve směně znamená, že v nich existuje „něco společného téže velikosti“, na něž každé z obou „musí být redukovatelné“ (I. 11); musí se tedy, nehledě na okamžité, nahodilé odchylky, které se však „jeví jako porušení zákona směny zboží“ (I. 142), z dlouhodobého hlediska a zásadně směňovat navzájem zboží ztělesňující stejné množství práce. – A nyní, ve třetím svazku, je nám stručně a suše vysvětleno, že to, co podle učení prvního svazku být musí, není a nemůže být; že se jednotlivá zboží, a to nikoli nahodile či přechodně, nýbrž nutně a trvale, navzájem směňují a směňovat musí v jiném poměru než v poměru ztělesněné práce!

Nemohu si pomoci, nevidím zde nic z vysvětlení a smíření nějakého rozporu, nýbrž holý rozpor sám. Třetí svazek Marxe popírá první. Teorie průměrné míry zisku a výrobních cen se neslučuje s teorií hodnoty. To je dojem, o němž se domnívám, že jej musí získat každý, kdo myslí logicky. Zdá se, že se také dostavil dosti všeobecně. Loria se ve svém živém a obrazném vyjadřování cítí dohnán k „tvrdému, leč spravedlivému soudu“, že Marx „namísto řešení nabídl mystifikaci“; ve zveřejnění třetího svazku spatřuje „ruské tažení“ Marxovy soustavy, její „nejúplnější teoretický bankrot“, „vědeckou sebevraždu“, „nejformálnější obětování vlastního učení“ (1'abdicazione più esplicita alla dottrina stessa) a „plné a úplné přimknutí se k nejortodoxnějším naukám zavrhovaných ekonomů“.¹¹

Avšak i muž tak blízký Marxově soustavě, jako je Werner Sombart, musí jako nejpravděpodobnější účinek, který třetí svazek u většiny čtenářů vyvolá, označit „všeobecné vrtění hlavou“. „Většina nebude vůbec nakloněna pohlížet na ‚řešení‘ ‚hádanky průměrné míry zisku‘, jak je nyní podáno, jako na ‚řešení‘; budou se domnívat, že uzel byl rozseknut, ale nikterak rozvázán. Neboť vynořila-li se náhle z propadliště ‚docela obyčejná‘ teorie výrobních nákladů, znamená to právě, že proslulá nauka o hodnotě spadla pod stůl. Neboť dospívám-li nakonec přece jen k výrobním nákladům, abych vysvětlil zisk: nač pak celý ten těžkopádný aparát teorie hodnoty a nadhodnoty?“¹² Pro sebe sama si ovšem Sombart vyhrazuje jiný soud. Podniká svérázný pokus o záchranu, při němž je však z toho, co má být zachráněno, vyhozeno přes palubu tolik, že se mi jeví dosti pochybné, zda si tím získá vděk kohokoli ze zúčastněných. Tomuto v každém případě zajímavému a poučnému pokusu o záchranu se budu věnovat ještě blíže. Avšak tak daleko ještě nejsme; před posmrtným obhájcem musíme ještě dopřát sluchu mistru samému, a to s veškerou pozorností a péčí, kterou si tak důležitá věc zaslouží.

Jak je ostatně zcela samozřejmé, musel Marx sám předvídat, že jeho „řešení“ bude vytýkáno, že není žádným „řešením“, nýbrž obětováním jeho zákona hodnoty. Tomuto předvídání zjevně vděčí za svůj vznik anticipovaná sebeobhajoba, která se, ne-li formálně, tak alespoň věcně v Marxově díle nachází. Marx totiž neopomíjí na četných místech vplést výslovné tvrzení, že navzdory bezprostřednímu ovládání směnných poměrů výrobními cenami, které se odchylují od hodnot, se přece jen vše ještě pohybuje v rámci zákona hodnoty, a že tento přece jen ještě, alespoň „v poslední instanci“, vykonává nadvládu nad cenami. Pokouší se učinit toto pojetí věrohodným pomocí různých výkladů a poznámek. Tyto však nenesou jednotný ráz. Marx o tomto tématu nevede, jak je jinak jeho zvykem, formální uzavřený důkazní postup, nýbrž podává pouze jistý počet vedle sebe probíhajících příležitostných poznámek, které obsahují různorodé důkazní důvody nebo obraty, jež lze za takové vyložit. Za této situace nelze posoudit, na který z těchto důkazních důvodů chtěl Marx sám klást hlavní váhu, ani jak si představoval vzájemný poměr těchto různorodých důkazních důvodů. Ať je tomu jakkoli, v každém případě jsme, chceme-li dostát jak mistru, tak i svému kritickému úkolu, povinni věnovat každému z těchto důkazních důvodů co nejpřesnější pozornost a nezaujaté ocenění.

Argument: i když se jednotlivá zboží navzájem prodávají nad svými hodnotami nebo pod nimi, vzájemně se přece tyto opačné odchylky ruší, a ve společnosti samé – nahlížíme-li totalitu všech výrobních odvětví – tudíž přece jen zůstává součet výrobních cen vyrobeného zboží roven součtu jejich hodnot.

Argument: zákon hodnoty ovládá pohyb cen tím, že zmenšení nebo zvětšení pracovní doby vyžadované k výrobě působí stoupání nebo klesání výrobních cen (III. 158, podobně III. 156).

Argument: zákon hodnoty ovládá, podle Marxova tvrzení, s nezmenšenou autoritou směnu zboží v jistých „původních“ stadiích, v nichž se ještě neuskutečnila přeměna hodnot ve výrobní ceny.

Argument: ve spletitém národním hospodářství „reguluje“ zákon hodnoty alespoň nepřímo a „v poslední instanci“ výrobní ceny tím, že celková hodnota zboží, určující se podle zákona hodnoty, reguluje celkovou nadhodnotu, tato však výši průměrného zisku, a tedy obecnou míru zisku (III. 159).

Prozkoumejme tyto argumenty, každý sám o sobě, co do jejich obsahu.

PRVNÍ ARGUMENT

Marx připouští, že jednotlivá zboží se navzájem směňují nad svou hodnotou nebo pod ní podle toho, zda se při jejich výrobě podílel konstantní kapitál nadprůměrným nebo podprůměrným podílem. Klade se však důraz na to, že tyto individuální odchylky, které nastávají na opačné strany, se vždy navzájem kompenzují nebo ruší, takže součet všech zaplacených cen přece jen přesně odpovídá součtu všech hodnot. „V témž poměru, v jakém se jedna část zboží prodává nad svou hodnotou, prodává se jiná pod ní“ (III. 135). „Celková cena zboží I – V (v tabulkovém příkladu užitém Marxem) by tedy byla rovna jejich celkové hodnotě, ... ve skutečnosti tedy peněžním výrazem celkového kvanta práce, minulé a nově přidané, obsažené ve zboží I – V. A tímto způsobem se ve společnosti samé – nahlížíme-li totalitu všech výrobních odvětví – součet výrobních cen vyrobeného zboží rovná součtu jejich hodnot“ (III. 138). Z toho se nakonec – více či méně zřetelně – vyvozuje argument, že alespoň pro součet všeho zboží nebo pro společnost jako celek osvědčuje zákon hodnoty svou platnost. „Vždy se to však rozplývá v to, že co u jednoho zboží vchází do nadhodnoty příliš mnoho, u jiného příliš málo, a že se tudíž i odchylky od hodnoty, které tkví ve výrobních cenách zboží, navzájem ruší. V celé kapitalistické výrobě se vůbec obecný zákon prosazuje jako vládnoucí tendence vždy jen velmi spletitým a přibližným způsobem, jako nikdy nezjistitelný průměr věčných výkyvů.“ (III. 140)

Tento argument není v marxovské literatuře nový. Před několika lety jej v příbuzné situaci uplatnil s velkým důrazem a snad ještě s větší zásadní jasností než nyní Marx sám Conrad Schmidt. Při svém pokusu rozluštit hádanku průměrné míry zisku dospěl i Schmidt, byť s jiným zprostředkujícím zdůvodněním než Marx, k výsledku, že se jednotlivá zboží navzájem nemohou směňovat v poměru práce na nich lpící. I on si musel položit otázku, zda a jak lze tváří v tvář tomu ještě mluvit o platnosti Marxova zákona hodnoty, a svůj kladný názor opíral právě o nyní přednesený argument.³

Považuji jej za naprosto nesprávný. Vyslovil jsem to svého času vůči Conradu Schmidtovi s odůvodněním, na němž ještě dnes a vůči Marxovi samému nemám příčinu měnit jediné slovo. Mohu se proto spokojit s tím, že je prostě doslovně zopakuji. Položil jsem vůči Schmidtovi otázku, kolik nebo jak málo zůstává po onom faktickém přiznání z proslulého zákona hodnoty ještě zbytku, a pak jsem pokračoval:

„Že však mnoho nezůstává, ilustrují nejlépe právě snahy, které autor věnuje důkazu, že zákon hodnoty navzdory tomu všemu zůstává v platnosti. Poté co totiž připustil, že skutečná cena zboží se rozchází s jeho hodnotou, podotýká, že se tato divergence přece jen vztahuje pouze na ony ceny, kterých dosahují jednotlivá zboží; že naproti tomu mizí, jakmile pohlédneme na součet všech jednotlivých zboží, na roční národní produkt. Souhrn cen, který se zaplatí za celý národní produkt vzatý dohromady, ovšem zcela splývá se souhrnem hodnoty v něm skutečně krystalizovaným.“ (Böhm-Bawerk, s. 51)

Nevím, zda se mi podaří náležitě ilustrovat dosah tohoto tvrzení. Pokusím se o tom alespoň naznačit.

„Co je vlastně vůbec úkolem ‚zákona hodnoty‘? Přece nic jiného než objasnit ve skutečnosti pozorovaný směnný poměr statků. Chceme vědět, proč ve směně například jeden kabát platí právě tolik jako 20 loktů plátna, proč 10 liber čaje platí tolik jako 1/2 tuny železa atd. Tak pojal vysvětlující úkol zákona hodnoty i Marx sám. O směnném poměru lze nyní zjevně mluvit pouze mezi různými jednotlivými zbožími navzájem. Jakmile však vezmeme v úvahu všechna zboží dohromady a sečteme jejich ceny, nutně a záměrně odhlížíme od poměru existujícího uvnitř tohoto celku. Relativní cenové rozdíly uvnitř se přece v součtu kompenzují. O co například platí čaj vůči železu více, o to platí železo vůči čaji méně, a vice versa. V každém případě není odpovědí na naši otázku, pátráme-li po směnném poměru statků v národním hospodářství, odpoví-li se nám souhrnem cen, kterého všechna dohromady dosahují; právě tak málo, jako když se pátráme, o kolik minut nebo sekund potřeboval vítěz v závodě k proběhnutí závodní dráhy méně než jeho soupeři, a odpoví se nám: všichni soupeři dohromady potřebovali 25 minut 13 sekund.“ (Böhm-Bawerk)

„Věc se nyní má následovně. Na otázku problému hodnoty odpovídají marxisté nejprve svým zákonem hodnoty, že se zboží směňuje v poměru k pracovní době v něm ztělesněné; pak tuto odpověď – zastřeně či nezastřeně – odvolávají pro oblast směny jednotlivých zboží, tedy právě pro tu oblast, na níž otázka vůbec má smysl, a udržují ji v plné čistotě již jen pro celý národní produkt vzatý dohromady, tedy pro oblast, na níž onu otázku jakožto bezpředmětnou vůbec nelze položit. Jako odpověď na vlastní otázku problému hodnoty je tudíž ‚zákon hodnoty‘ podle vlastního přiznání usvědčen ze lži fakty, a v jediném použití, v němž ze lži usvědčen není, není již žádnou odpovědí na otázku, která si vlastně žádá řešení, nýbrž mohl by být přinejlepším odpovědí na nějakou jinou otázku.“ (Böhm-Bawerk)

„Není to však ani odpověď na jinou otázku, nýbrž to není vůbec žádná odpověď, je to prostá tautologie. Neboť jak ví každý národohospodář, směňuje se zboží, prohlédneme-li skrze zastírající formy peněžního styku, nakonec opět za zboží. Každé zboží vstupující do směny je zároveň zbožím, ale i cenou svého protiplnění. Součet zboží je tudíž totožný se součtem cen za ně zaplacených. Neboli: cena za celý národní produkt vzatý dohromady není nic jiného než – národní produkt sám. Za těchto okolností je ovšem zcela správné, že souhrn cen, který se za celý národní produkt dohromady zaplatí, zcela splývá se souhrnem hodnoty či práce v něm krystalizovaným. Avšak tento tautologický výrok neznamená ani žádný přírůstek skutečného poznání, ani nemůže zejména sloužit jako zkouška správnosti pro údajný zákon, že se statky směňují podle poměru práce v nich ztělesněné. Neboť touto cestou by se právě tak dobře – nebo spíše právě tak špatně – dal verifikovat i jakýkoli jiný libovolný ‚zákon‘, například ‚zákon‘, že se statky směňují podle měřítka své specifické hmotnosti! Neboť ačkoli se ovšem jedna libra zlata jakožto ‚jednotlivé zboží‘ nesměňuje za jednu libru železa, nýbrž za 40.000 liber železa, je přece souhrn cen, který se za jednu libru zlata a 40 000 liber železa dohromady zaplatí, ne více a ne méně než 40.000 liber železa a 1 libra zlata. Celková hmotnost souhrnu cen – 40.001 liber – odpovídá tedy zcela přesně celkové hmotnosti rovněž 40.001 liber ztělesněné v souhrnu zboží, a hmotnost je tudíž pravým měřítkem, podle něhož se řídí směnný poměr statků?!“ (Böhm-Bawerk)

Z tohoto soudu nemám dnes, kdy jej obracím proti Marxovi samému, nic slevit, ani k němu nic přidat, leda snad to, že se Marx při předkládání zde posuzovaného argumentu dopouští ještě jistého zvláštního přehlédnutí, jehož se Schmidt svého času nedopustil. Marx se totiž v právě citovaném místě na s. 140 třetího svazku snaží pro myšlenku, že jeho zákonu hodnoty lze přece jen přiznat jistou reálnou nadvládu, i když jej jednotlivé případy neposlouchají, vytvořit příznivou náladu obecnou sentencí, jejímž předmětem je způsob působení tohoto zákona. Poté co promluvil o tom, že „se odchylky od hodnoty, které tkví ve výrobních cenách, navzájem ruší“, připojuje totiž poznámku, že se obecný zákon v celé kapitalistické výrobě „vůbec prosazuje vždy jen velmi spletitým a přibližným způsobem, jako zjistitelný průměr věčných výkyvů, jako vládnoucí tendence“.

Marx zde zaměňuje dvě velmi rozdílné věci: průměr výkyvů a průměr mezi trvale a zásadně nestejnými veličinami. V tom má ovšem zcela pravdu, že se leckterý obecný zákon prosazuje jen tím způsobem, že průměr vyplývající z neustálých výkyvů odpovídá normě vyslovené zákonem. Každý národohospodář zná takové zákony, jako je například zákon, že se ceny rovnají výrobním nákladům, že výše mzdy v různých odvětvích zaměstnání, výše kapitálového zisku v různých výrobních oborech mají tendenci postavit se, nehledě na zvláštní důvody nerovnosti, na stejnou úroveň, a každý národohospodář je nakloněn uznávat tyto zákony jako „zákony“, ačkoli jim možná neodpovídá ani jediný případ s tou nejminucióznější přesností. A proto leží i v poukazu na takový, jen v průměru a v celku se projevující způsob působení silně získávající moment. Avšak případ, v jehož prospěch Marx tento získávající poukaz užívá, je zcela jiného druhu. V případě výrobních cen, které se odchylují od „hodnot“, nejde o výkyvy, nýbrž o nutné a trvalé divergence. Z dvou zboží A a B, která ztělesňují stejné množství práce, ale byla vyrobena kapitály nestejného organického složení, nekolísá každé kolem jednoho a téhož průměru, například kolem průměru 50 zl., nýbrž každé zaujímá trvale jinou cenovou úroveň, například zboží A, při němž působilo málo konstantního kapitálu a které žádá zúročení, úroveň 40 zl., zboží B, které má zúročit mnoho konstantního kapitálu, úroveň 60 zl., s výhradou výkyvů kolem těchto odlišných úrovní. Měli-li bychom co činit pouze s výkyvy kolem téže úrovně, takže by snad brzy zboží A stálo 48 zl. a zboží B 52 zl., brzy obráceně zboží A 52 a zboží B jen 48 zl., pak by se ovšem dalo říci, že obě zboží stojí v ceně v průměru stejně vysoko, a v tomto stavu věcí by bylo možné, pokud by se dal obecně pozorovat, spatřovat navzdory výkyvům verifikaci „zákona“, že se zboží, v nichž je ztělesněno stejné množství práce, navzájem směňuje na rovné noze.

Tvrdí-li však z dvou zboží, která ztělesňují stejné množství práce, jedno trvale a pravidelně cenu 40 a druhé právě tak trvale a pravidelně cenu 60 zl., pak může ovšem matematik i mezi těmito nestejnými veličinami vyvodit průměr 50 zl. Avšak takový průměr má zcela jiný, či správněji řečeno, nemá pro náš zákon vůbec žádný význam. Matematický průměr se přece dá vždy vyvodit i mezi těmi nejnestejnějšími veličinami, a vyvodíme-li jej jednou, „ruší se“ opačné odchylky od něj co do velikosti vždy „navzájem“: o co jedna veličina převyšuje průměr, právě o tolik pak musí přece nutně druhá za ním zaostávat! Avšak zjevně se takovou hrou s „průměry“ a „rušícími se odchylkami“ nedá skutečnost, že mezi zbožími stejných pracovních nákladů, ale nestejného složení kapitálu existují nutné a trvalé cenové rozdíly, právě tak málo přetlumočit z vyvrácení v potvrzení předstíraného zákona hodnoty, jako bychom snad směli mít náchylnost a oprávnění tím dokazovat větu, že všechny živočišné druhy, jepice a slony nevyjímaje, mají stejnou délku života. Neboť sloni ovšem žijí průměrně 100 let, jepice jen jediný den. Avšak mezi těmito veličinami se přece dá vyvodit společný průměr 50 let; o co déle žijí sloni, o to kratčeji žijí právě jepice; odchylky od průměru „se tedy navzájem ruší“, a v celku a v průměru tedy přece jen vítězí zákon, že všechny živočišné druhy mají stejnou délku života! –

Pokračujme.

DRUHÝ ARGUMENT

Marx na různých místech třetího svazku nárokuje pro zákon hodnoty, že „ovládal pohyb cen“, a za důkaz této nadvlády považuje skutečnost, že tam, kde klesá pracovní doba vyžadovaná k výrobě zboží, klesají i ceny, kde stoupá, stoupají i ceny, za jinak nezměněných okolností.⁴

I tento závěr spočívá na chybě myšlení, která je tak nápadná, že musí udivovat, jak mohla uniknout Marxovi samému. Že totiž za jinak nezměněných okolností s velikostí vynaložené práce ceny stoupají a klesají, dokazuje zjevně ne více a ne méně, než že práce je jedním z určujících důvodů cen. Dokazuje to tedy skutečnost, na níž se shoduje celý svět, která není zvláštním míněním Marxe, nýbrž je právě tak uznávána a hlásána klasiky i „vulgárními ekonomy“. Marx však svým zákonem hodnoty tvrdil mnohem více: tvrdil, že vynaložení práce je jedinou okolností, která reguluje směnné poměry zboží (nehledě na nahodilé okamžité výkyvy nabídky a poptávky). Že tento zákon ovládá pohyb cen, by zjevně bylo možné říci teprve tehdy, kdyby (trvalá) změna cen nemohla být způsobena nebo zprostředkována žádnou jinou příčinou než změnou ve velikosti pracovní doby. To však Marx vůbec netvrdí a tvrdit nemůže; neboť z důsledku jeho vlastního učení vyplývá, že cenová změna musí nastat například i tehdy, zůstává-li vynaložení práce nezměněno, ale v důsledku zkrácení výrobního procesu apod. se mění organické složení kapitálu. Lze tedy větě, kterou Marx přivolává, bez dalšího postavit po bok jako zcela rovnoprávnou jinou větu: že ceny stoupají a klesají tam, kde za jinak nezměněných okolností stoupá a klesá doba kapitálové investice. Avšak nakolik zjevně lze touto druhou větou dokázat nebo verifikovat, že doba kapitálové investice je jedinou okolností ovládající směnné poměry, právě tak málo lze obráceně v okolnosti, že změny ve velikosti vynaložené práce vůbec zanechávají stopy v pohybu cen, spatřovat potvrzení předstíraného zákona, že práce jediná ovládá směnné poměry.

TŘETÍ ARGUMENT

Tento argument není Marxem rozvinut s výslovnou zřetelností, materiál k němu je však vetkán do oněch výkladů, jejichž předmětem je objasnění „vlastně obtížné otázky“, „jak probíhá vyrovnání míry zisku k obecné míře zisku“ (III. 153 a násl.).

Jádro argumentu lze nejstručněji vyloupnout následujícím způsobem. Marx tvrdí – a musí tvrdit –, že „míry zisku jsou původně velmi různé“ (III. 136), a že jejich vyrovnání k obecné míře zisku může být teprve „výsledkem a nemůže být východiskem“ (III. 153). Tato teze dále obnáší nárok, že existují jakési „původní“ stavy, v nichž se „přeměna hodnot ve výrobní ceny“ vedoucí k vyrovnání měr zisku ještě neuskutečnila, a které tudíž stojí ještě pod plnou a doslovnou nadvládou zákona hodnoty. Pro tento se tedy nárokuje jistá, jemu zcela poddaná oblast platnosti.

Pohleďme blíže, které oblasti to mají být a které doklady Marx pro to přináší, že v nich směnné poměry skutečně normuje pouze práce ztělesněná ve zboží.

Vyrovnání ziskových měr je podle Marxe vázáno na dvě podmínky: zaprvé, že již vůbec vládne kapitalistický způsob výroby (III. 154), a zadruhé, že konkurence účinně uplatňuje svou nivelizující činnost (III. 136, 151, 159, 175/76). Budeme proto logicky muset „původní stavy“ s čistým režimem zákona hodnoty hledat tam, kde chybí buď jedna, nebo druhá z obou podmínek (nebo ovšem obě zároveň).

O prvním případě se Marx sám zevrubně vyslovil. Děje ve společenském stavu, v němž se ještě nevyrábí kapitalisticky, nýbrž „kde dělníkovi patří výrobní prostředky“, činí předmětem podrobného líčení, které ukazuje, že ceny zboží v tomto stadiu jsou skutečně ovládány výlučně jejich hodnotami. Abych čtenáři umožnil nezaujatý úsudek o tom, jak velký nárok na důkazní sílu tomuto líčení náleží, musím je předvést v celém jeho znění.

„Punctum saliens vystoupí nejlépe, pojmeme-li věc takto: Předpokládejme, že dělníci sami jsou v držení svých příslušných výrobních prostředků a vyměňují své zboží navzájem. Toto zboží by pak nebylo produktem kapitálu. Podle technické povahy jejich prací by byla hodnota pracovních prostředků a pracovních látek používaných v různých odvětvích práce různá; rovněž by, nehledě k nestejné hodnotě použitých výrobních prostředků, byla pro dané množství práce vyžadována různá masa týchž, podle toho, zda určité zboží může být zhotoveno za hodinu, jiné teprve za den atd. Předpokládejme dále, že tito dělníci pracují průměrně stejně dlouho, započítáme-li vyrovnání vyplývající z různé intenzity atd. práce. Dva dělníci by pak oba měli ve zboží, jež tvoří produkt jejich denní práce, zaprvé nahrazeny své výdaje, nákladové ceny spotřebovaných výrobních prostředků. Ty by byly různé podle technické povahy jejich odvětví práce. Oba by zadruhé vytvořili stejně mnoho nové hodnoty, totiž pracovní den přidaný k výrobním prostředkům. To by zahrnovalo jejich mzdu plus nadhodnotu, nadpráci přesahující jejich nutné potřeby, jejíž výsledek by však patřil jim samým. Vyjádříme-li se kapitalisticky, dostávají oba stejnou mzdu plus stejný zisk, ale také hodnotu vyjádřenou např. v produktu desetihodinového pracovního dne. Avšak zaprvé by hodnoty jejich zboží byly různé. Ve zboží I by byl např. obsažen větší díl hodnoty pro vynaložené výrobní prostředky než ve zboží II. Ziskové míry by byly rovněž velmi různé pro I a II, nazveme-li zde poměr nadhodnoty k celkové hodnotě vynaložených výrobních prostředků ziskovou mírou. Životní prostředky, které I a II během výroby denně spotřebovávají a které zastupují mzdu, budou zde tvořit onen díl zálohovaných výrobních prostředků, který jinak nazýváme variabilním kapitálem. Avšak nadhodnoty by byly pro stejnou pracovní dobu stejné pro I a II, nebo ještě přesněji: jelikož I i II každý dostává hodnotu produktu jednoho pracovního dne, dostávají po odečtení hodnoty zálohovaných „konstantních“ prvků stejné hodnoty, z nichž jeden díl lze považovat za náhradu životních prostředků spotřebovaných ve výrobě, druhý za nadhodnotu přesahující tuto náhradu. Má-li I větší výdaje, jsou tyto nahrazeny větším dílem hodnoty jeho zboží, který nahrazuje onen „konstantní“ díl, a má proto také zase větší díl celkové hodnoty svého produktu zpětně přeměnit ve hmotné prvky tohoto konstantního dílu, zatímco II, inkasuje-li za ně méně, má za to také tím méně zpětně přeměňovat. Různost ziskových měr by tedy za tohoto předpokladu byla lhostejnou okolností, zcela jako je dnes pro námezdního dělníka lhostejnou okolností, v jaké ziskové míře se vyjadřuje kvantum nadhodnoty, jež mu bylo vyždímáno, a zcela jako je v mezinárodním obchodě různost ziskových měr u různých národů pro jejich výměnu zboží lhostejnou okolností.“ (III. 154 nn.)

A nyní Marx přechází z hypotetického způsobu řeči „předpokladu“ s jeho „byli“ a „byly“ naráz k docela pozitivním závěrům. „Výměna zboží podle jejich hodnot nebo přibližně podle jejich hodnot vyžaduje tedy mnohem nižší stupeň než výměna podle výrobních cen ...“ ... a „je tedy zcela věcné považovat hodnoty zboží nejen teoreticky, nýbrž historicky za prius výrobních cen. Platí to pro stavy, kde dělníkovi patří výrobní prostředky, a tento stav se nachází ve starém i v moderním světě, u samostatně pracujícího rolníka vlastnícího půdu a u řemeslníka“ (III. 155, 156).

Co si máme o těchto výkladech myslet?

Především prosím čtenáře, aby se přesvědčil a zjistil, že část pojatá v tónu „předpokladu“ sice obsahuje velmi důsledně podržené líčení toho, jak by musela vypadat směnná výměna v oněch primitivních společenských stavech, kdyby vše probíhalo podle Marxova zákona hodnoty, že v ní však není obsažen ani stín důkazu, ba ani pokusu o důkaz toho, že za daných předpokladů musí vše probíhat takto. Marx vypráví, „předpokládá“, tvrdí, ale nedokazuje ani slovem. Je proto smělým, abych neřekl naivním skokem, když Marx na tomto základě, jako by byl šťastně provedl skutečný důkazní postup, prohlašuje za hotový výsledek, že je „tedy“ zcela věcné považovat hodnoty i historicky za prius výrobních cen. Ve skutečnosti nemůže být řeči o tom, že by Marx svým „předpokladem“ prokázal historickou existenci takového stavu; pouze ji ze své teorie postuloval jako hypotézu, o jejíž věrohodnosti nám ovšem musí být volno utvořit si zdůvodněný úsudek.

Proti její věrohodnosti existují nyní skutečně nejvážnější vnitřní i vnější námitky. Je vnitřně nepravděpodobná, a nakolik zde lze mluvit o zkoušce zkušeností, mluví i tato proti ní.

Je vnitřně naprosto nepravděpodobná. Vyžadovala by totiž, aby producentům byla doba, kdy dostávají odměnu za svou činnost, něčím naprosto lhostejným — a to je hospodářsky i psychologicky nemožné. Ujasněme si to tím, že Marxem samým použitý příklad číselně rozvineme. Marx srovnává dva dělníky I a II. Dělník I představuje výrobní odvětví, které technicky vyžaduje poměrně mnoho a hodnotných přípravných výrobních prostředků, surovin, nástrojů, pomocných látek. Předpokládejme, abychom příklad utvořili číselně, že zhotovení přípravných výrobních prostředků vyžaduje pět pracovních let, zatímco jejich zpracování na hotové produkty se uskutečňuje v šestém pracovním roce. Předpokládejme dále, což jistě není proti duchu Marxovy hypotézy, která přece chce líčit dosti primitivní, původní stav, že dělník I vykonává obě práce, jak zhotovení přípravných výrobních prostředků, tak jejich zpracování na hotové produkty, sám. Za těchto okolností dostane zřejmě z prodeje hotového produktu, který se nemůže uskutečnit dříve než na konci šestého pracovního roku, odměnu i za přípravnou práci prvních let, neboli jinými slovy, na odměnu za práci prvního roku bude muset čekat pět let, za práci druhého roku čtyři roky, za práci třetího roku tři roky atd., čili v průměru všech šesti pracovních let bude muset na odměnu čekat zhruba tři roky po vykonané práci. Naproti tomu dělník II, který představuje výrobní odvětví vyžadující poměrně málo přípravných výrobních prostředků, dokončí snad všechny přípravné i dokončovací práce v pouze jednoměsíčním cyklu a dostane proto téměř bezprostředně po vykonání své práce i odměnu za ni z výtěžku svého produktu.

Marxova hypotéza nyní předpokládá, že ceny druhů zboží I a II se stanoví přesně v poměru vynaložených množství práce, že se tedy produkt šesti ročních prací v druhu I prodá právě jen stejně draho jako souhrn produktů šesti ročních prací v druhu II. Z toho dále plyne, že v druhu I se dělník za každý jeden pracovní rok spokojí s průměrně o tři roky opožděnou platbou téže částky, kterou dělník v druhu II dostává bez jakéhokoli odkladu; že tedy časové opoždění příjmu mzdy je okolností, která v Marxově hypotéze nehraje vůbec žádnou roli a zejména není s to vykonat jakýkoli vliv na konkurenci, na silnější či slabší obsazení různých výrobních odvětví s ohledem na to, zda kvůli délce své výrobní periody ukládají kratší či delší dobu čekání.

Zda je to pravděpodobné, ponechávám čtenáři k posouzení. Marx jinak zcela správně uznává, že zvláštní vedlejší okolnosti lpící na práci některého výrobního odvětví, zvláštní intenzita, námaha, nepříjemnost práce, si hrou konkurence vynucují kompenzaci ve výši mzdy. Nemá být i víceletý odklad pracovní odměny okolností vyžadující kompenzaci? A dále: dejme tomu, že by všichni producenti skutečně byli ochotni čekat na svou mzdu právě tak rádi tři roky jako vůbec ne — mohou pak také všichni čekat? Marx sice předpokládá, „že dělníci jsou v držení svých příslušných výrobních prostředků“, ale nepředpokládá a patrně ani nesmí předpokládat, že každý z nich je v držení tolika výrobních prostředků, kolik je třeba k provozování onoho výrobního odvětví, které z technických důvodů vyžaduje disponování největším souhrnem výrobních prostředků. Různá výrobní odvětví proto naprosto nejsou všem producentům rovnoměrně přístupná. Naopak ona odvětví, která vyžadují nejmenší zálohu výrobních prostředků, jsou nejvšeobecněji přístupná, odvětví se silnějším nárokem na kapitál jsou přístupná pro stále menší menšinu. Nemá to mít vůbec žádný vliv na to, že nabídka v posledně jmenovaných odvětvích zaznamenává jisté omezení, jímž se nakonec cena jejich produktů zvýší nad poměrnou úroveň oněch odvětví, která jsou provozována bez protivné vedlejší podmínky čekání a jsou přístupná mnohem širšímu okruhu konkurentů?

Že je zde ve hře jistá nepravděpodobnost, pocítil i Marx sám. Nejprve rovněž zaznamenává, byť i v jiné formě, že vyměřování cen pouze v poměru k množství práce vede v jiném směru k nepoměrnosti. Zaznamenává to ve formě — která je ostatně rovněž případná —, že „nadhodnota“, kterou dělníci obou výrobních odvětví dosahují nad rámec své potřeby obživy, vypočtena na zálohované výrobní prostředky, představuje nestejné ziskové míry. Přirozeně se vtírá otázka, proč by tato nestejnost neměla být právě tak jako ve „kapitalistické“ společnosti obroušena konkurencí. Marx pociťuje nutkání dát na to odpověď, a to je také jediná příměs, která nese vedle pouhých tvrzení charakter pokusu o zdůvodnění. Co tedy odpovídá? Podstatné prý je, že oba dělníci dostávají za stejnou pracovní dobu stejné nadhodnoty, nebo ještě přesněji označeno: že za stejnou pracovní dobu „po odečtení hodnoty zálohovaných konstantních prvků dostávají stejné hodnoty“, a za tohoto předpokladu je prý různost ziskových měr pro ně „lhostejnou okolností, zcela jako je dnes pro námezdního dělníka lhostejnou okolností, v jaké ziskové míře se vyjadřuje kvantum nadhodnoty, jež mu bylo vyždímáno“.

Je to šťastné srovnání? Když něco nedostávám, pak mi ovšem může být naprosto lhostejné, zda to, co nedostávám, vypočteno na kapitál třetího, tvoří vysoké nebo nízké procento. Ale když něco zásadně dostávám, jako má dělník v nekapitalistické hypotéze dostávat nadhodnotu jako zisk, pak mi naprosto není lhostejné, podle jakého měřítka má být tento zisk vyměřen a rozdělen. Může být případně otevřenou otázkou, zda má být tento zisk vyměřen a rozdělen pouze podle míry vykonané práce, nebo také podle míry zálohovaných výrobních prostředků: ale prostě „lhostejné“ to pro zúčastněné jistě není, a tvrdí-li se proto poněkud nepravděpodobná skutečnost, že nestejné ziskové míry mohou trvale existovat vedle sebe, aniž by byly obrušovány konkurencí, pak to jistě nelze zdůvodnit tím, že výše ziskových měr je pro zájmy zúčastněných něčím docela lhostejným.

Ale jsou dělníci v Marxově hypotéze byť jen jako dělníci pojednáni stejně? Dostávají za stejnou pracovní dobu stejné hodnoty a nadhodnoty jako mzdu, ale dostávají je v různé době, jeden ihned po vykonané práci, druhý musí na odměnu čekat léta. Je to skutečně stejné pojednání, nebo nezahrnuje tento postup spíše nestejnost ve vedlejší okolnosti odměňování, která dělníkům nemůže být lhostejná, na kterou jsou naopak, jak ukazuje zkušenost, a to plným právem, velmi citliví? Kterému dělníkovi by bylo dnes lhostejné, zda dostane svou týdenní mzdu v sobotu večer, nebo až o rok později či o tři roky později? A takovéto citlivé nestejnosti by neměly být obrušovány konkurencí? To je nepravděpodobnost, ohledně níž nám Marx zůstal vysvětlení dlužen.

Jeho hypotéza však není pouze vnitřně nepravděpodobná, nýbrž je také v rozporu se zkušenostními fakty. Sice o předpokládaném případě v jeho plné typické čistotě nemáme ovšem vůbec žádnou bezprostřední zkušenost, neboť stav, v němž se námezdní práce vůbec nevyskytuje a každý producent je nezávislým vlastníkem svých výrobních prostředků, nelze v jeho plné čistotě již nikde pozorovat. Avšak i „v moderním světě“ se nacházejí stavy a poměry, které Marxově hypotéze přinejmenším přibližně odpovídají. Nacházejí se, jak Marx sám zdůrazňuje (III. 156), „u samostatně pracujícího rolníka vlastnícího půdu a u řemeslníka“. Podle Marxovy hypotézy by se nyní muselo dát pozorovat, že velikost příjmu těchto osob je naprosto nezávislá na velikosti kapitálu, který ve své výrobě používají. Každý z nich by musel pobírat stejnou částku mzdy a nadhodnoty, lhostejno, zda kapitál, který představují jejich výrobní prostředky, činí 10 zl. nebo 10 000 zl. Domnívám se však, že u žádného čtenáře nenarazím na pochybnost, tvrdím-li, že v líčených kruzích sice zřídka existuje tak přesné účetnictví, aby bylo možno poměry zjistit s číselnou přesností, že však převládající dojem jistě nebude potvrzovat Marxovu hypotézu, nýbrž naopak bude směřovat k tomu, že vcelku a celkově se u oněch hospodářských odvětví a osob, které pracují s podporou značného kapitálu, nachází také hojnější příjem než u oněch, které nedisponují ničím než pažemi producenta.

Tato Marxově hypotéze nepříznivá zkouška fakty však konečně zaznamenává nemalé nepřímé potvrzení tím, že ani v druhém případě, v němž by se podle Marxovy teorie měla dát pozorovat čistá vláda zákona hodnoty a který je pro přímou zkoušku fakty mnohem přístupnější, ve skutečnosti nelze nalézt ani stopu Marxem prosazovaného průběhu jevů.

Marx totiž učí, jak víme, že i v plně rozvinutém hospodářství se vyrovnání původně různých ziskových měr uskutečňuje teprve působením konkurence. „Prodává-li se zboží podle jeho hodnot“ — píše na nejzevrubnějším z příslušných míst⁵ —, „vznikají, jak bylo vyloženo, velmi různé ziskové míry v různých výrobních sférách, podle různého organického složení kapitálových mas v nich uložených. Avšak kapitál uniká ze sféry s nízkou ziskovou mírou a vrhá se na jinou, která vynáší vyšší zisk. Tímto neustálým vystěhováváním a přistěhováváním, jedním slovem svým rozdělováním mezi různé sféry, podle toho, jak tam zisková míra klesá, zde stoupá, působí takový poměr přívodu k poptávce, že se průměrný zisk v různých výrobních sférách stává stejným.“

Logicky bychom nyní museli očekávat, že všude tam, kde tento druh konkurence kapitálů nebyl nebo přinejmenším ještě nebyl plně účinným, lze v plné čistotě nebo aspoň přibližně nalézt také Marxem tvrzené původní utváření tvorby cen a zisků. Jinými slovy, musely by se ukazovat stopy faktů o tom, že před nivelizací ziskových měr výrobní odvětví s poměrně největším konstantním kapitálem získávala a získávají nejmenší, odvětví s nejmenším konstantním kapitálem největší ziskovou míru. Takové stopy se nyní ve skutečnosti nikde nenacházejí, ani v historické minulosti, ani v přítomnosti. To bylo nedávno jedním učencem jinak Marxovi v nemalé míře nakloněným tak přesvědčivě vyloženo, že nemohu učinit nic lepšího než prostě citovat slova Wernera Sombarta.

„Nikdy a nikdy se vývoj neuskutečnil uvedeným způsobem, ani se tak neuskutečňuje, což by přece muselo být přinejmenším u každého nově vznikajícího obchodního odvětví. Kdyby ono pojetí bylo správné, musel by si člověk pronikání kapitalismu zřejmě historicky představovat tak, že nejprve obsadil sféru s převažující živou prací, tedy s podprůměrným složením kapitálu (malé c, velké v), a pak pomalu přešel do jiných sfér v té míře, jak tím, že se výroba v oněch prvních sférách rozhojnila, klesly ceny. Ve sféře s vystupováním výrobních prostředků oproti živé práci by byl při odkázanosti na individuálně vytvořenou nadhodnotu přirozeně v počátcích realizoval tak nepatrný zisk, že by ho nic nebylo zlákalo, aby do oné sféry vandroval. Nyní však kapitalistická výroba historicky začíná zčásti právě i ve výrobních odvětvích posledně jmenovaného druhu: hornictví atd. Kapitál by neměl žádnou pohnutku, aby ze sféry oběhu, kde se cítil velmi dobře, přešel do sféry výroby bez vyhlídky na „v zemi obvyklý zisk“, který — to je přece třeba uvážit — existoval přede vší kapitalistickou výrobou v komerčním zisku. Ale mylnost onoho předpokladu lze dokázat i z druhé strany: Kdyby se ve sférách s převažující živou prací v počátcích kapitalistické výroby dosahovaly nehorázně vysoké zisky, předpokládalo by to, že kapitál naráz zaměstnával příslušný, dosud samostatný okruh producentů jako námezdní dělníky, tj. řekněme za poloviční sazbu výdělku, než dříve pobírali, a rozdíl při cenách zboží zprvu odpovídajících hodnotám zcela strčil do své kapsy. Což by dále byla naprosto nerealistická představa: kapitalistická výroba začala s deklasovanými existencemi ve zčásti zcela nově vytvořených výrobních odvětvích a při stanovení cen jistě ihned vycházela z kapitálového výdaje“ (Werner Sombart).

„Jako je však předpoklad empirické vazby ziskové míry na míru nadhodnoty historicky, tj. pro počátky kapitalismu, mylný, právě tak a ještě více pro stavy rozvinutého kapitalistického způsobu výroby. Otevře-li se dnes podnik s jakkoli vysokým nebo jakkoli nízkým složením kapitálu: stanovení cen jeho produktů a výpočet (a realizace) zisku se uskutečňuje výlučně na základě kapitálového výdaje.“

„Putují-li v každé době, dříve jako nyní, ve skutečnosti neustále kapitály z jedné výrobní sféry do druhé, má to svou hlavní příčinu jistě v nestejnosti ziskových měr. Avšak tato nestejnost zcela jistě nepochází z organického složení kapitálů, nýbrž z nějakých příčin konkurence. Dnes ještě nejvíce vzkvétající výrobní odvětví jsou zčásti právě taková s velmi vysokým složením kapitálu, jako doly, chemické továrny, pivovary, parní mlýny atd. Jsou to oblasti, z nichž se kapitály stáhly, vystěhovaly, až byla výroba odpovídajícím způsobem omezena a ceny stouply?“⁶

Tyto výklady by skýtaly látku k mnohým proti Marxově teorii se obracejícím užitečným aplikacím. Vyvozuji z nich prozatím jedinou, která má bezprostřední vztah k argumentu, u něhož naše zkoumání právě stojí: zákon hodnoty, který, jak se připouští, musí v plné konkurenci podrobeném národním hospodářství postoupit svou prosazovanou vládu výrobním cenám, neuplatňoval a nemohl uplatňovat reálnou vládu ani v původních stavech.

Viděli jsme tak postupně ztroskotat tři nároky, které tvrdily existenci jistých vyhrazených oblastí vlády, v nichž má zákon hodnoty docházet bezprostřední platnosti: aplikace zákona hodnoty na souhrn všeho zboží a všech cen zboží místo na jejich individuální směnné poměry (první argument) se vůbec ukázala jako pojmový nesmysl; pohyb cen (druhý argument) ve skutečnosti neposlouchá prosazovaného zákona hodnoty, a tento právě tak neuplatňuje reálnou vládu v „původních“ stavech (třetí argument). Zbývá nyní už jen jediná možnost: Uplatňuje zákon hodnoty, který se nikde neukazuje v reálné, bezprostřední platnosti, snad přinejmenším nepřímou vládu, jakési svrchované královstvství?

Marx neopomine i to tvrdit. Je to látka čtvrtého argumentu, jehož úvaze se nyní máme věnovat.

ČTVRTÝ ARGUMENT

Tento argument bývá Marxem často heslovitě naznačován, avšak, pokud vidím, jen na jediném místě podrobněji vysvětlen. Spočívá v podstatě v tom, že „výrobní ceny“ ovládající aktuální tvorbu cen samy zase podléhají vlivu zákona hodnoty, a tento tak prostřednictvím výrobních cen ovládá faktické směnné poměry. Hodnoty „stojí za výrobními cenami“ a „určují je v poslední instanci“ (III. 188); výrobní ceny jsou, jak se Marx často vyjadřuje, pouze „přeměněné hodnoty“ nebo „přeměněné formy hodnoty“ (III. 142, 147, 152 a častěji). Druh a míra vlivu, který zákon hodnoty na výrobní ceny vykonává, nachází však své přesné vysvětlení na místě na s. 158 a 159. „Průměrný zisk, který určuje výrobní cenu, musí být vždy přibližně roven kvantu nadhodnoty, které připadá na daný kapitál jako alikvotní díl společenského celkového kapitálu. Jelikož nyní celková hodnota zboží reguluje celkovou nadhodnotu, tato pak výši průměrného zisku a proto všeobecné ziskové míry — jako všeobecný zákon nebo jako to, co ovládá výkyvy —, reguluje zákon hodnoty výrobní ceny.“

Sledujme tento myšlenkový pochod krok za krokem prozkoumávajíce. Průměrný zisk, říká Marx na počátku, určuje výrobní ceny. To je ve smyslu Marxova učení správné, ale ne úplné. Ujasněme si tento vztah úplně.

Výrobní cena zboží se nejprve skládá z „nákladové ceny“ výrobních prostředků pro podnikatele a z jeho průměrného zisku z vynaloženého kapitálu. Nákladová cena výrobních prostředků se opět skládá ze dvou složek: z výdaje na variabilní kapitál, tj. z bezprostředně vyplacených mezd, a z výdaje na spotřebovaný či opotřebovaný konstantní kapitál, suroviny, stroje a podobně. Jak dále Marx zcela správně vykládá na s. 138 n., 144 a 186, ve společnosti, v níž se hodnoty již proměnily ve výrobní ceny, neodpovídá ani pořizovací či nákladová cena těchto věcných výrobních prostředků jejich hodnotě, nýbrž součtu výdajů, jež výrobci těchto výrobních prostředků sami vynaložili na mzdy a věcné pomocné prostředky, plus průměrnému zisku z těchto výdajů. Postoupíme-li v této analýze dále, dospějeme – zcela jako u natural price Adama Smithe, s níž ostatně Marx svou výrobní cenu výslovně ztotožňuje (III. 178) – nakonec k rozkladu výrobní ceny na dvě složky neboli determinanty: na součet všech mezd vyplacených během různých výrobních stadií, které dohromady představují vlastní nákladovou cenu zboží⁷, a na součet všech zisků vypočtených z těchto mzdových výdajů pro rata temporis, a to podle míry průměrného zisku.

Průměrný zisk, jenž naběhne při výrobě nějakého zboží, je tedy ovšem jedním z určujících důvodů výrobní ceny dotyčného zboží. O druhém určujícím důvodu, vyplacené mzdové sumě, se Marx na tomto místě dále nezmiňuje. Protože však, jak bylo řečeno, na jiném místě zcela obecně hovoří o tom, že „hodnoty stojí za výrobními cenami“ a že „zákon hodnoty je v poslední instanci určuje“, musíme, abychom neponechali mezeru, zahrnout do svého zkoumání i tento druhý činitel a podle toho přihlédnout k tomu, zda a v jaké míře lze o něm tvrdit, že je určován zákonem hodnoty.

Součet vyplacených mezd je zjevně součinem množství vynaložené práce násobeného výší mzdové sazby. Protože podle zákona hodnoty mají být směnné poměry určovány výhradně množstvím vynaložené práce a protože Marx opakovaně s největším důrazem upírá výši pracovní mzdy jakýkoli vliv na hodnotu zboží,⁸ je stejně zjevné, že z obou složek činitele „mzdový výdaj“ harmonizuje se zákonem hodnoty pouze jedna, totiž množství vynaložené práce, kdežto ve druhé složce, výši pracovní mzdy, vstupuje mezi určující důvody výrobních cen určující důvod zákonu hodnoty cizí.

Způsob a míru působení tohoto momentu nechť, aby byla zamezena všechna nedorozumění, ilustruje ještě jednoduchý číselný příklad.

Vezměme tři druhy zboží A, B a C, které zpočátku představují stejnou výrobní cenu po 100 markách, avšak při různém typickém složení nákladových součástí. Předpokládejme dále, že pracovní mzda za jeden den činí zpočátku 5 mk., že míra nadhodnoty neboli stupeň vykořisťování činí 100 %, takže z celkové hodnoty zboží 300 mk. připadá 150 mk. na mzdy a dalších 150 mk. na nadhodnotu; celkový kapitál (použitý na tři druhy zboží v nerovném poměru) nechť činí 1500 mk., průměrné zisky tedy 10 %. Tomuto předpokladu odpovídá následující tabulkové znázornění:

Tabulka 3

Zboží	Vynaložené pracovní dny	Vynaložené pracovní mzdy	Použitý kapitál	Připadající průměrný zisk	Výrobní cena
A	10	50	500	50	100
B	6	30	700	70	100
C	14	70	300	30	100
Součet	30	150	1500	150	300

Nyní předpokládejme zvýšení pracovní mzdy z 5 na 6 mk. Toto zvýšení může za jinak nezměněných okolností podle Marxe jít pouze na úkor nadhodnoty.⁹ Z celkového produktu 300 mk., který zůstal stejný, připadne tedy – při snížení stupně vykořisťování – na pracovní mzdy 180 a na nadhodnotu pouze 120 mk., načež míra průměrného zisku pro použitý kapitál 1500 mk. klesne na 8 %. Posuny, jež tím nastávají ve složení kapitálových součástí a ve výrobních cenách, ukazuje následující tabulka.

Tabulka 4

Zboží	Vynaložené pracovní dny	Vynaložené pracovní mzdy	Použitý kapitál	Připadající průměrný zisk	Výrobní cena
A	10	60	500	40	100
B	6	36	700	56	92
C	14	84	300	24	108
Součet	30	180	1500	120	300

Ukazuje se tedy, že zvýšení pracovních mezd při nezměněném množství práce přivodilo citelný posun původně stejných výrobních cen a směnných poměrů. Tento posun lze zčásti, avšak zjevně nikoli zcela, přičíst současné, nutné změně míry průměrného zisku, jež byla snížením mzdy dotčena. Zajisté nikoli zcela, pravím, neboť například výrobní cena zboží C přes pokles výše zisku v ní obsaženého stoupla, takže tato cenová změna zajisté nemohla být přivoděna pouze změnou zisku. Tuto – ostatně samozřejmou – věc zdůrazňuji jen proto, abych postavil mimo pochybnost, že máme ve výši mzdy co činit s důvodem určujícím cenu, jehož účinnost se nevyčerpává ovlivňováním výše zisku, nýbrž který vykonává i vlastní, přímý vliv, a že jsme tedy skutečně měli důvod podrobit samostatnému rozboru onen článek určujících důvodů ceny, který Marx na výše citovaném místě přeskočil. Shrnutí konečných výsledků této úvahy si vyhrazuji pro pozdější dobu. Sledujme zatím, prozkoumávajíce krok za krokem, výklad, který Marx podává o způsobu, jakým má být druhý určující důvod výrobních cen, průměrný zisk, regulován zákonem hodnoty.

zboží;¹⁰ celková hodnota zboží určuje v něm obsaženou celkovou nadhodnotu; tato, rozvržena na společenský celkový kapitál, reguluje míru průměrného zisku; tato, použita na kapitál zaměstnaný při výrobě jednotlivého zboží, dává konkrétní průměrný zisk, který nakonec vstupuje jako prvek do výrobní ceny dotyčného zboží. Tímto způsobem „reguluje“ činitel stojící na počátku této řady, „zákon hodnoty“, závěrečný článek, výrobní ceny.

Doprovoďme tento logický řetězec svými poznámkami.

Především je nápadné a nutno konstatovat, že Marx vůbec netvrdí souvislost mezi průměrným ziskem vstupujícím do výrobní ceny zboží a hodnotou ztělesněnou na základě zákona hodnoty v určitém jednotlivém zboží. Naopak na četných místech s důrazem zdůrazňuje, že kvantum nadhodnoty, které vstupuje do výrobní ceny zboží, je nezávislé, ba zásadně odlišné od „nadhodnoty skutečně vyrobené ve zvláštní výrobní sféře“ (III. 146; podobně III. 144 a často). Vliv připisovaný zákonu hodnoty proto vůbec neváže na charakteristickou funkci zákona hodnoty, díky níž tento zákon normuje směnné poměry jednotlivých druhů zboží, nýbrž pouze na domnělou jinou funkci, o jejímž nanejvýš problematickém charakteru jsme si svůj úsudek utvořili již dříve: totiž na určení celkové hodnoty veškerého zboží vzatého dohromady. V této aplikaci je, jak jsme se přesvědčili, zákon hodnoty prostě bez obsahu. Vztahuje-li někdo, jak to ostatně činí i Marx, pojem a zákon hodnoty na směnné poměry statků,¹¹ nemá smysl aplikovat pojem a zákon na celek, který jako takový nemůže nikdy do oněch poměrů vstoupit: pro neuskutečňující se směnu tohoto celku neexistuje přirozeně ani měřítko, ani určující důvod, a proto nemůže existovat ani žádný obsah pro „zákon hodnoty“. Nemá-li však zákon hodnoty vůbec žádný reálný vliv na chimérickou „celkovou hodnotu veškerého zboží vzatého dohromady“, nemůže být přirozeně takový vliv přenášen ani dále na jiné poměry, a celý mnohočlenný řetězec, který se Marx s navenek úhlednou logikou snažil dále spřádat, visí proto ve vzduchu.

Avšak odhlédněme zcela od tohoto prvního zásadního nedostatku a prozkoumejme ostatní články řetězce nezávisle na něm co do jejich vlastní udržitelnosti. Předpokládejme tedy, že celková hodnota zboží je skutečně reálná, a to zákonem hodnoty určená veličina: pak druhý článek tvrdí, že tato celková hodnota zboží reguluje celkovou nadhodnotu. Je tomu tak?

Nadhodnota nepředstavuje nepochybně žádnou pevnou či neměnnou kvótu celkového národního produktu, nýbrž vyplývá z rozdílu mezi „celkovou hodnotou“ národního produktu a částkou mzdy, která se vyplácí dělníkům. Ona celková hodnota tedy v žádném případě nereguluje sama o sobě velikost celkové nadhodnoty, nýbrž může v nejlepším případě poskytnout jeden určující důvod její velikosti, vedle něhož vstupuje jako druhý, cizí určující důvod výše pracovní mzdy. Neřídí se však snad i tato Marxovým zákonem hodnoty?

V prvním svazku to Marx ještě tvrdil bezpodmínečně. „Hodnota pracovní síly,“ píše na s. 155, „stejně jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou nutnou k produkci, tedy i reprodukci tohoto specifického artiklu.“ A na další stránce pokračuje, blíže určuje tuto větu: „Ke svému zachování potřebuje živé individuum jistou sumu životních prostředků. Pracovní doba nutná k produkci pracovní síly se tedy rozkládá v pracovní dobu nutnou k produkci těchto životních prostředků, neboli hodnota pracovní síly je hodnotou životních prostředků nutných k zachování jejího vlastníka.“ Ve třetím svazku je však Marx nucen i z přísnosti tohoto tvrzení podstatně slevit. Na s. 186 třetího svazku totiž zcela právem upozorňuje na možnost, že se i nutné životní prostředky dělníků mohou prodávat za výrobní ceny, jež se odchylují od nutné pracovní doby. V tomto případě, učí Marx, může i variabilní část kapitálu (tj. vyplacené mzdy) „odchylovat se od své hodnoty“. Jinými slovy: i pracovní mzda se může (zcela odhlédnuto od pouze dočasných oscilací) trvale odchylovat od oné sazby, která by odpovídala množství práce ztělesněné v nutných životních prostředcích neboli přísnému požadavku zákona hodnoty. Již při určení celkové nadhodnoty se tedy podílí přinejmenším jeden zákonu hodnoty cizí určující důvod.

Takto determinovaný činitel celková nadhodnota „reguluje“ podle Marxe míru průměrného zisku. Zjevně však opět jen tím způsobem, že celková nadhodnota poskytuje jeden určující důvod, kdežto jako druhý, na tomto i na zákonu hodnoty zcela nezávislý určující důvod působí velikost kapitálu existujícího ve společnosti. Činí-li, jako ve výše uvedené tabulce, při nadhodnotě 100 % celková nadhodnota 150 mk., pak míra zisku činí 10 %, jestliže a protože celkový kapitál použitý ve všech výrobních odvětvích činí 1500 mk.; činila by zjevně, při zcela stejné celkové nadhodnotě, pouze 5 %, kdyby se celkový kapitál, který se na tom podílí, vyšplhal na 3000 mk., a celých 20 %, kdyby celkový kapitál činil pouze 750 mk. Do ovlivňujícího řetězce tedy zjevně opět vstupuje určující důvod zákonu hodnoty zcela cizí.

Míra průměrného zisku, jak máme dále usoudit, reguluje velikost konkrétního průměrného zisku, jenž naběhne při výrobě určitého zboží. To je opět správné jen se stejným omezením jako u dřívějších článků. Suma průměrného zisku, jenž naběhne u určitého zboží, je totiž součinem dvou činitelů: velikosti zálohovaného kapitálu násobené mírou průměrného zisku. Velikost kapitálu, jenž má být zálohován v různých stadiích, se však opět určuje podle dvou činitelů: totiž podle množství práce, jež má být honorována (činitel, který ovšem není v disharmonii s Marxovým zákonem hodnoty), ale také podle výše mzdy, jež má být zaplacena, a u tohoto činitele vstupuje do hry, jak jsme se právě přesvědčili, činitel zákonu hodnoty cizí.

Příštím článkem se opět vracíme zpět k počátku. Průměrný zisk určený podle článku 4 má regulovat výrobní cenu zboží. To je správné, s korekturou předeslanou na počátku, že průměrný zisk je pouze jedním cenu určujícím činitelem vedle mzdového výdaje, v němž posledně jmenovaném, jak bylo opakovaně vyloženo, spolupůsobí jako spoluurčující prvek Marxovu zákonu hodnoty cizí.

Shrňme to. Co bylo předmětem důkazu, který se Marx pokoušel doložit? Zněl: „Zákon hodnoty reguluje výrobní ceny“, neboli, podle jiné formulace, „hodnoty určují v poslední instanci výrobní ceny“. Anebo, dosadíme-li do formule obsah hodnoty a zákona hodnoty, jak jej Marx určil v prvním svazku, zní tvrzení takto: Výrobní ceny jsou „v poslední instanci“ ovládány větou, že množství práce je jedinou okolností, jež je základem směnného poměru zboží.

A co ukazuje přezkoumání jednotlivých článků důkazního postupu? Ukazuje, že výrobní cena se nejprve skládá ze dvou složek. Jedna, mzdový výdaj, je součinem dvou činitelů, z nichž jeden, množství práce, je homogenní se substancí Marxovy hodnoty, druhý, výše mzdy, nikoli. U druhé složky, naběhlé sumy průměrného zisku, dokázal sám Marx tvrdit souvislost se zákonem hodnoty vůbec jen pomocí násilného vykloubení tohoto zákona, když mu přisoudil účinnost v oblasti, v níž žádné směnné poměry vůbec nejsou. Avšak i odhlédneme-li od toho, musel se v každém případě činitel „celková hodnota zboží“, který chce Marx ještě odvodit ze zákona hodnoty, dělit při určení příštího článku, celkové nadhodnoty, s činitelem „výše pracovní mzdy“, jenž již se zákonem hodnoty homogenní není; „celková nadhodnota“ se musela dělit při určení míry průměrného zisku se zcela cizím prvkem, masou společenského kapitálu, a tato se konečně musela dělit při určení naběhlé sumy zisku se zčásti cizím prvkem mzdovým výdajem. Činitel „celková hodnota veškerého zboží“, připsaný s velmi problematickým oprávněním Marxovu zákonu hodnoty k dobru, spolupůsobí proto teprve po trojím homeopatickém zředění svého vlivu, a přirozeně i s tomuto zředění odpovídajícím nepatrným podílem na určení průměrného zisku a dále výrobních cen. Střízlivé vylíčení skutkového stavu by tedy mělo znít takto: Množství práce, které má podle Marxova zákona hodnoty plně a výlučně ovládat směnné poměry zboží, se ve skutečnosti ukazuje jako jeden určující důvod výrobních cen vedle jiných určujících důvodů. Má silný a poměrně bezprostřední vliv na jednu složku výrobních cen, jež spočívá ve mzdovém výdaji, a mnohem vzdálenější, slabší a z větší části¹² dokonce problematický na druhou složku, průměrný zisk.

Ptám se nyní: Obsahuje tento skutkový stav potvrzení, nebo vyvrácení nároku, že přece jen v poslední instanci určuje výrobní ceny zákon hodnoty? – Domnívám se, že odpověď nemůže být ani na okamžik pochybná: Zákon hodnoty si nárokuje, že množství práce samo určuje směnné poměry, fakta obsahují, že nikoli množství práce nebo jeho homogenní činitele samy určují směnné poměry. Tyto dvě věty se k sobě mají jako ano a ne, jako tvrzení a protiklad. Kdo uznává druhou větu – a Marxova teorie výrobních cen toto uznání obsahuje –, fakticky odpírá první. A měl-li Marx skutečně věřit, že si a své první větě neprotiřečil, dal se oklamat hrubou záměnou. Nebyl by pak viděl, že jsou to přece jen dvě velmi rozdílné věci, zda nějaký v nějakém zákoně dovolávaný činitel vykonává nějaký druh vlivu v nějakém stupni, anebo zda zákon sám vykonává své panství.

Nejtriviálnější příklad bude v tak hmatatelné věci snad nejlepší. Hovoří se o účinku děl na lodní pancíře a kdosi vysloví tvrzení, že stupeň ničivého účinku výstřelu závisí jedině a výhradně na velikosti použité prachové nálože. Vezme se na slovo a na základě skutečné zkušenosti se mu za jeho vlastního postupného souhlasu prokáže, že u účinku výstřelu nezáleží pouze na množství naloženého prachu, nýbrž i na jeho síle, dále však také na konstrukci, délce a podobně hlavně děla, pak na tvaru a tvrdosti střely, dále na vzdálenosti cíle a v neposlední řadě konečně na tloušťce a pevnosti pancéřových desek. A nyní, poté co bylo to vše krok za krokem připuštěno, by náš muž řekl, že tedy se svým počátečním tvrzením přece jen má pravdu; neboť, jak se ukázalo, vykonává jím dovolávaný činitel množství prachu přece jen rozhodující vliv na účinek výstřelu, což se mimo jiné prokazuje tím, že za jinak stejných okolností se s mírou prachové nálože účinek výstřelu zvyšuje, a naopak!

Nejinak Marx. Nejprve perlí s největším myslitelným důrazem, že základem směnných poměrů zboží nemůže být nic jiného než jedině a výhradně množství práce; nejostřeji polemizuje proti ekonomům, kteří kromě množství práce – jehož vliv na směnnou hodnotu libovolně reprodukovatelných statků ostatně nikdo nepopírá – uznávají ještě i jiné určující důvody hodnoty a ceny; na výlučném postavení množství práce jakožto jediného určujícího důvodu směnných poměrů buduje po dva svazky nejdůležitější teoretické a praktické důsledky, svou teorii nadhodnoty a své anathema proti kapitalistickému společenskému uspořádání – aby ve třetím svazku rozvinul teorii výrobních cen, která materiálně uznává vliv ještě i jiných určujících důvodů. Avšak namísto aby tyto jiné určující důvody dokonale analyzoval, klade vždy jen s triumfujícím gestem prst na ony body, v nichž jeho modla, množství práce, i nyní ještě skutečně nebo podle jeho mínění vykonává nějaký vliv: na změnu cen, mění-li se množství práce, na ovlivňování míry průměrného zisku „celkovou hodnotou“ a podobně. O souřadném vlivu cizích určujících důvodů, jako o ovlivňování míry zisku velikostí společenského kapitálu, o změně cen změnou organického složení kapitálů nebo změnou výše mzdy, v této souvislosti mlčí. Výklady, v nichž tyto vlivy uznává, v jeho díle nechybějí. Vliv výše mzdy na ceny je například na s. 179 nn., dále 186, vliv velikosti společenského kapitálu na výši míry průměrného zisku na s. 145, 184, 191 n., 197 n., 203 a často, vliv organického složení kapitálů na výrobní ceny na s. 142 nn. výstižně rozveden. Avšak charakteristickým způsobem Marx na místech věnovaných apologii zákona hodnoty přes tyto jiného druhu vlivy beze slova klouže, zdůrazňuje pouze jednostranně podíl množství práce, aby ze správné a nikým nepopírané premisy, že činitel množství práce na několika bodech spoluurčujícím způsobem zasahuje do utváření výrobních cen, vyvodil zcela a naprosto neoprávněný závěr, že přece jen „v poslední instanci“ určuje výrobní ceny zákon hodnoty, který vyslovuje výlučné panství práce! To znamená vyhýbat se přiznání rozporu, zajisté však nikoli vyhnout se rozporu samému!

Důkaz, že si spisovatel sám protiřečil, může být nutnou etapou, nesmí však nikdy být konečným cílem věcné a plodné kritiky. Je to jen poměrně chudý stupeň kritického poznání vědět, že v nějakém systému vězí chyba, jež by ostatně myslitelně mohla být i pouze náhodnou a osobní chybou autora. Skutečné překonání pevně zbudovaného systému není možné jinak, než podaří-li se naprosto přesně prokázat bod, v němž omyl do systému vnikl, a dráhy, po nichž se v něm šířil a rozvětvoval. Je třeba pochopit východisko, vývoj a katastrofu omylu, jež vrcholí v sebeprotiřečení, tak dobře a, téměř bych řekl, i jako protivník tak soucitně, jako se naopak snažíme pochopit souvislosti systému, jemuž se oddáváme.

Zcela svérázně vyhrocené poměry s sebou přinesly, že v případě Marxe nabyla otázka sebeprotiřečení mnohem většího významu, než jí obvykle náleží, a tomu odpovídajíc jsem i já oné otázce věnoval široký prostor. Právě vůči tak významnému a vlivnému mysliteli se však tím méně smíme vyhýbat druhé, jak se domnívám, i v tomto případě věcně ještě plodnější a poučnější části kritického úkolu.

Začněme otázkou, která nás ihned přivede k hlavní věci: jakou cestou dospěl Marx k teoretické základní větě své nauky, k větě, že veškerá hodnota spočívá jedině a výhradně na ztělesněných množstvích práce?

Že tato věta není snad nějakým samozřejmým, a tudíž důkazu vůbec nepotřebným axiomem, stojí mimo pochybnost. Hodnota a námaha nejsou, jak jsem již na jiném místě jednou vyložil, nikterak dvěma natolik sounáležitými pojmy, že bychom museli být bezprostředně uchváceni vhledem, že námaha je důvodem hodnoty. „Že jsem se s nějakou věcí lopotil, je jeden fakt, že ta věc tu lopotu i stojí za to, je druhý, od něho odlišný, a že oba fakty nejdou vždy ruku v ruce, je zkušeností až příliš jistě potvrzeno, než aby o tom mohla být možná jakákoli pochybnost. Každá z nesčetných bezvýsledných námah, jež se denně z technické neobratnosti nebo z chybné spekulace nebo prostě z neštěstí promrhají na bezcenný výsledek, vydává o tom svědectví. Neméně však i každý z četných případů, v nichž se málo námahy odmění vysokou hodnotou.“²³

Tvrdí-li se tedy přesto pro nějakou oblast nutné a zákonité souznění obou veličin, je třeba sobě a svým čtenářům vydat počet z nějakých důvodů, které jsou s to takové tvrzení podepřít.

Marx nyní také ve svém systému předkládá zdůvodnění. Domnívám se však, že dokážu přesvědčit o tom, že nastoupená cesta zdůvodňování byla od počátku nepřirozená a povaze problému neodpovídající; že dále zdůvodnění přednesené v systému zjevně nebylo tím, jehož prostřednictvím dospěl Marx sám ke svému přesvědčení, nýbrž že bylo dodatečně vymyšleno jako uměle přistrojená opora pro předpojatý názor načerpaný z jiných dojmů; že konečně – a to je nejrozhodnější – je celé dokazování prostoupeno nakupeným množstvím nejzjevnějších logických a metodických chyb, které je zbavují veškeré důkazní síly.

Podívejme se na to blíže.

Základní teze, kterou Marx předkládá svým čtenářům k uvěření, zní, že směnná hodnota zboží – neboť jen na ni, nikoli na užitnou hodnotu je jeho analýza zaměřena – nachází svůj důvod a míru v množstvích práce ztělesněných ve zboží.

Jak směnné hodnoty, respektive ceny zboží, tak i množství práce nutná k jejich reprodukci jsou nyní navenek vystupující veličiny, které jsou ve velkém a celku celkem dobře přístupné zkušenostnímu zjištění. Pro Marxe by tudíž zjevně bylo nejbližší cestou, jak se přesvědčit o tezi, jejíž správnost nebo nesprávnost se musí projevit ve faktech zkušenosti, odvolat se na zkušenost, jinými slovy: pro svou tezi přístupnou čistě empirickému důkazu podat také čistě empirický důkaz. To však Marx nečiní. Přitom nelze ani říci, že by kolem tohoto možného a jistě i příhodného zdroje poznání a důkazu prošel bez povšimnutí. Naopak, jak ukazují výklady jeho třetího dílu, ví velmi dobře, jak jsou empirická fakta utvářena a že jsou jeho tezi na odpor. Ví, že ceny zboží se neustanovují v poměru ke ztělesněnému množství práce, nýbrž k celkovým výrobním nákladům, jež zahrnují ještě i jiné prvky. Nejpřirozenější zkoušce své teze se tedy zcela jistě nevyhnul náhodně, nýbrž v jasném vědomí toho, že touto cestou nelze dosáhnout výsledku jeho tezi příznivého.

Existuje však ještě druhá cesta důkazu a přesvědčování, pro tezi tohoto druhu rovněž dokonale přirozená, totiž cesta psychologická. Lze totiž – se v naší vědě velmi obvyklým smíšením indukce a dedukce – zkoumat motivy, jimiž se lidé řídí jednak při uzavírání směnných obchodů a stanovení směnných cen, jednak při své účasti na výrobě, a z povahy těchto motivů lze činit závěry o typickém způsobu jednání lidí, přičemž by se mimo jiné myslitelně mohla ukázat i souvislost pravidelně požadovaných a přiznávaných cen s množstvím práce potřebným k vytvoření zboží. Tato metoda byla právě u podobných otázek často a s nejlepším úspěchem používána – obvyklé zdůvodnění např. zákona nabídky a poptávky, zákona výrobních nákladů, vysvětlení pozemkové renty atd. na ní spočívají – a také sám Marx jí, alespoň zhruba, nikterak zřídka neužíval. Jen právě u své základní teze se jí opět vyhýbá. Ačkoli by tvrzená vnější souvislost mezi směnnými hodnotami a množstvími práce zjevně mohla nalézt své plné porozumění teprve odhalením psychologických mezičlánků, které obě navzájem spojují, vzdává se výkladu těchto vnitřních souvislostí; jednou dokonce příležitostně prohlašuje „hlubší analýzu“ „obou společenských hnacích sil“ „poptávky a přívozu“, která by právě vedla k oné vnitřní spjatosti, za „zde nepříhodnou“ (III. 169), přičemž ono „zde“ se sice zprvu vztahuje jen na exkurz o vlivu poptávky a přívozu na utváření cen, fakticky a prakticky se však, pokud přichází v úvahu skutečně „hluboká“ a důkladná analýza, vztahuje na celý Marxův systém, a zejména i na podloží jeho nejdůležitější základní myšlenky.

Avšak i zde je nutno zaznamenat něco zvláštního. Marx totiž ani kolem této druhé možné a přirozené zkoumavé metody neprochází s nezaujatou bezstarostností. Naopak se jí opět záměrně a v plném vědomí toho, jaký výsledek by přinesla a že by tento výsledek jeho tezi nebyl příznivý, vyhýbá. Ve třetím díle totiž ony hnací síly působící ve výrobě a směně, na jejichž „hlubší analýzu“ zde i jinde rezignuje, pod jejich hrubým souhrnným názvem „konkurence“ skutečně přivolává a ví a vykládá, že tyto hnací síly ve skutečnosti nevedou k přizpůsobení cen množstvím práce ztělesněným ve zboží, nýbrž že je naopak od tohoto měřítka odtlačují a tisknou k úrovni, jež odpovídá spolupůsobení přinejmenším druhého, koordinovaného činitele. Je to právě „konkurence“, která podle Marxe způsobuje vytvoření slavné průměrné míry zisku a „přeměnu“ čistých pracovních hodnot ve „výrobní ceny“, které se od nich odchylují a zahrnují podíl průměrného zisku.

Místo aby svou tezi zdůvodnil empiricky ze zkušenosti nebo psychologicky z jejích působících motivů, dává Marx přednost tomu nastoupit třetí, pro látku tohoto druhu zajisté poněkud podivnou cestu důkazu: cestu čistě logického důkazu, dialektické dedukce z podstaty směny samé.

Marx nalezl již u starého Aristotela myšlenku, že „směna nemůže být bez rovnosti, rovnost však nemůže být bez souměřitelnosti“ (I. 35). Na tuto myšlenku navazuje. Směnu dvou zboží si představuje pod obrazem rovnice, vyvozuje, že v obou směněných, a tím sobě rovnopostavených věcech musí existovat „cosi společného téže velikosti“, a vydává se na cestu vyhledat toto společné, na něž musí být sobě rovnopostavené věci jakožto směnné hodnoty „redukovatelné“ (I. 11).

Vsuvkou bych rád poznamenal, že mi již první předpoklad, podle něhož se má ve směně dvou věcí projevovat jejich „rovnost“, připadá velmi nemoderní – na čemž by ostatně koneckonců příliš nezáleželo –, ale také velmi nerealisticky, nebo, řečeno dobrou němčinou, nesprávně myšlený. Tam, kde vládne rovnost a přesná rovnováha, totiž nemívá nastat žádná změna dosavadní klidové polohy. Jestliže tedy v případě směny věc končí tím, že zboží mění své vlastníky, je to mnohem spíše známkou toho, že byla ve hře nějaká nerovnost nebo převaha, jejíž vychýlení změnu vynutilo – právě tak, jako mezi součástmi vzájemně přiblížených složených těles vznikají nová chemická sloučení, je-li „chemická příbuznost“ k součástem přiblíženého cizího tělesa právě nikoli stejně silná, nýbrž silnější než k součástem dosavadního složení. A skutečně je také moderní národní hospodářství jednomyslné v tom, že starý scholasticko-teologický názor o „ekvivalenci“ hodnot, jež mají být směněny, je nepřípadný. Nechci však na tento bod klást další váhu a obracím se ke kritickému zkoumání oněch logických a metodických operací, jimiž Marx jakožto hledané „společné“ destiluje práci.

Jsou to právě tyto operace, o nichž jsem již výše naznačil, že mi, jak se zdá, tvoří nejbolavější bod Marxovy teorie. Vykazují téměř právě tolik vědeckých kapitálních chyb, kolik mají myšlenkových článků – jichž je nemálo –, a nesou na sobě hmatatelné stopy toho, že byly dodatečně vykombinovány a uměle pospojovány, aby předpojatý názor vyšel najevo jako zdánlivě přirozený výsledek skutečného zkoumavého postupu.

Marx nastupuje při hledání „společného“ charakteristického pro směnnou hodnotu následující postup. Nechá projít přehlídkou různé vlastnosti, které objekty ve směně sobě rovnopostavené vůbec mají, a poté metodou vylučování vyřazuje všechny ty, které neobstojí ve zkoušce, až nakonec zbývá ještě jen jediná vlastnost. Tato – je to vlastnost být pracovním produktem – musí pak být onou hledanou společnou vlastností.

Tento postup je poněkud podivný, avšak sám o sobě není zavrženíhodný. Je jistě poněkud podivné, když si člověk, místo aby tušenou charakteristickou vlastnost pozitivně podrobil zkoušce – což by ovšem vedlo k jedné z obou dříve probíraných, Marxem záměrně obcházených metod –, opatřuje přesvědčení, že právě ona je onou hledanou vlastností, pouze negativní cestou, totiž že všechny ostatní vlastnosti jí nejsou, jedna jí však přece být musí. Přesto může tato metoda vést k vytouženému cíli, je-li používána s potřebnou opatrností a úplností; tj. dbá-li se s úzkostlivou pečlivostí o to, aby vše, co tam patří, bylo do logického síta také skutečně vloženo, a aby pak při žádném jediném článku, který se cestou prosévání vyloučí, nedošlo k přehlédnutí.

Jak však Marx postupuje?

Vkládá od počátku do síta jen ty směnnou hodnotu mající věci, které mají onu vlastnost, již nakonec chce jakožto „společnou“ vyprosít, a všechny jiného druhu nechá venku. Počíná si jako někdo, kdo naléhavě přeje, aby z urny vyšla bílá koule, a tento výsledek opatrně podpoří tím, že do urny nevloží žádné jiné než bílé koule. Omezuje totiž rozsah svého zkoumání po substanci směnné hodnoty od počátku na „zboží“, přičemž tento pojem, aniž jej právě pečlivě definuje, v každém případě pojímá úžeji než pojem „statků“ a zužuje na pracovní produkty oproti darům přírody. Nyní je však přece nasnadě: znamená-li skutečně směna sobě rovnopostavení, jež předpokládá existenci „společného téže velikosti“, pak musí být přece toto společné hledáno a nalezeno u všech druhů statků, jež vstupují do směny; nejen u pracovních produktů, nýbrž i u darů přírody, jako jsou pozemky a půda, dříví na kmeni, u vodních sil, ložisek uhlí, lomů, ložisek ropy, minerálních vod, zlatých dolů apod.¹³ Vyloučit směnnou hodnotu mající statky, které nejsou pracovními produkty, při hledání společného, jež je směnné hodnotě podkladem, je za těchto okolností metodický smrtelný hřích. Není to jiné, než kdyby fyzik chtěl zkoumat důvod nějaké všem tělesům společné vlastnosti, např. tíhy, prosetím vlastností jedné jediné skupiny těles, např. těles průhledných, tím, že nechá projít přehlídkou všechny vlastnosti společné průhledným tělesům, u všech ostatních jejich vlastností předvede, že nemohou být důvodem tíhy, a na tomto základě nakonec vyhlásí, že příčinou tíhy musí být průhlednost!

Vyloučení darů přírody (jež by otci myšlenky o sobě rovnopostavení ve směně, Aristotelovi, zajisté nikdy nepřišlo na mysl) lze ospravedlnit tím méně, oč jsou některé dary přírody, jako pozemky a půda, mezi vůbec nejdůležitějšími objekty majetku a obchodu, a oč také nelze nikterak tvrdit, že by se u darů přírody směnné hodnoty stanovovaly vždy jen zcela náhodně a libovolně. Na jedné straně se náhodné ceny vyskytují i u pracovních produktů, a na druhé straně vykazují ceny darů přírody často nejzřetelnější vztahy k pevným opěrným bodům nebo určujícím důvodům. Že např. kupní cena pozemků tvoří podle úrokové míry obvyklé v zemi se řídící násobek jejich renty, je stejně známo, jako je jisté, že dříví na kmeni nebo uhlí v dole při různé jakosti nebo v různých polohách s nestejnými dopravními poměry nedosahuje pouhou náhodou různé ceny apod.

Marx se také chrání podat výslovné vyúčtování o tom, že a proč část směnnou hodnotu majících statků od počátku ze zkoumání vyloučil. I zde dovede, jako tak často, přes choulostivá místa svého raisonování překlouznout úhořovitě hladkou dialektickou obratností. Vyhýbá se nejprve tomu, upozornit svého čtenáře na to, že jeho pojem „zboží“ je užší než pojem směnnou hodnotu majícího statku vůbec. Pro pozdější zúžení zkoumání na zboží neobyčejně obratně připravuje přirozený navazovací bod oním do čela své knihy postaveným, zdánlivě zcela neškodným, obecným obratem, že „bohatství společností, v nichž panuje kapitalistický způsob výroby, se jeví jako ohromné nahromadění zboží“. Tato věta je dokonale nesprávná, rozumí-li se výrazem zboží ve smyslu pracovních produktů, který mu Marx později podkládá. Neboť dary přírody, včetně pozemků a půdy, tvoří velmi značnou a ani v nejmenším lhostejnou součást národního bohatství. Avšak nezaujatý čtenář přes tuto nepřesnost snadno přejde, protože přece neví, že Marx později výrazu zboží přisoudí mnohem užší smysl.

Ani v dalším se to ještě neujasní. Naopak, v prvních odstavcích první kapitoly se střídavě hovoří o „věci“, o „užitné hodnotě“, o „statku“ a „zboží“, aniž by mezi posledně jmenovaným a oněmi prvními bylo provedeno ostré rozlišení. „Užitečnost věci“ – praví se na s. 10 – „činí z ní užitnou hodnotu“. „Tělo zboží … je užitnou hodnotou neboli statkem“. Na s. 11 čteme: „Směnná hodnota se jeví … jako kvantitativní poměr …, v němž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty druhu jiného“. Dobře si všimněme, zde je za pole jevu směnné hodnoty rovnou ještě označena užitná hodnota = statek. A obratem: „Pojednejme o věci blíže“, který zajisté není s to ohlásit přeskočení na jiné, užší pole zkoumání, Marx pokračuje: „Jednotlivé zboží, např. čtvrtka pšenice, se směňuje v nejrozličnějších proporcích s jinými artikly“. A „Vezměme dále dvě zboží“ atd. V témže odstavci se dokonce ještě jednou vrací výraz „věci“, a to právě ve pro problém důležitém obratu, že „cosi společného téže velikosti existuje ve dvou různých věcech“ (jež jsou si právě ve směně rovnopostaveny). Na následující straně 12 však Marx provádí hledání „společného“ jen pro „směnnou hodnotu zboží“, aniž by jediným slůvkem upozornil na to, že tím chce pole zkoumání zúžit na část směnnou hodnotu majících věcí.¹⁴ A ihned na nejbližší straně, s. 13, je toto zúžení opět opuštěno a výsledek právě získaný pro užší oblast zboží uplatněn na širší okruh užitných hodnot statků. „Užitná hodnota neboli statek má tedy hodnotu jen proto, že je v něm zpředmětněna nebo zhmotněna abstraktně lidská práce!“

Kdyby byl Marx na rozhodujícím místě nezúžil zkoumání na pracovní produkty, nýbrž hledal společné i u směnnou hodnotu majících darů přírody, bylo by hmatatelné, že práce nemůže být oním společným. Kdyby byl ono zúžení provedl výslovně a zjevně, byl by sám i jeho čtenáři neomylně klopýtli o onu hrubou metodickou chybu, byli by se museli usmát onomu naivnímu kousku, jímž se vlastnost být pracovním produktem šťastně destiluje jakožto společná vlastnost jistého okruhu poté, co se předtím všechny od přírody rovněž tam patřící směnnou hodnotu mající věci, které nejsou pracovními produkty, z téhož schválně vyřadily. Tento kousek se dal provést jen tak, jak jej provedl Marx, nepozorovaně, s dialektikou rychle a lehce přes choulostivý bod klouzající. Vyslovuje-li svůj upřímný obdiv nad obratností, s níž Marx dovedl natolik chybný postup přijatelně předložit, mohu ovšem přesto jen konstatovat, že byl tento postup dokonale chybný.

Avšak podívejme se dále. Právě vylíčeným kouskem dosáhl Marx přece teprve toho, že práce vůbec mohla vstoupit do soutěže. Umělým zúžením okruhu se teprve vůbec stala pro tento úzký okruh „společnou“ vlastností. Avšak vedle ní mohly přece ještě i jiné vlastnosti přicházet v úvahu jakožto společné. Jak jsou nyní tito ostatní soupeři vytlačeni?

Děje se tak dvěma dalšími myšlenkovými články, z nichž každý obsahuje jen několik slov, ale v nich jednu z nejtěžších logických chyb.

V prvním článku Marx vylučuje všechny „geometrické, fyzikální, chemické nebo jiné přírodní vlastnosti zboží“. Neboť „jejich tělesné vlastnosti vůbec přicházejí v úvahu jen potud, pokud je činí použitelnými, tedy užitnými hodnotami. Na druhé straně je však směnný poměr zboží zjevně charakterizován abstrakcí od jejich užitných hodnot“. Neboť „uvnitř něho (směnného poměru) platí jedna užitná hodnota právě tolik jako každá jiná, je-li jen přítomna v náležité proporci“ (I. 12).

„Co by byl Marx řekl na následující argumentaci? Na operním jevišti mají tři vynikající zpěváci, tenor, bas a baryton, každý plat 20 000 zl. Ptáme se: co je oním společným okolím, kvůli němuž jsou si v platu rovnopostaveni? a já odpovídám: V otázce platu platí jeden dobrý hlas právě tolik jako každý jiný, jeden dobrý tenorový hlas tolik jako jeden dobrý basový nebo dobrý barytonový hlas, je-li jen vůbec přítomen v náležité proporci. Tudíž se v otázce platu „zjevně“ abstrahuje od dobrého hlasu, tudíž nemůže být dobrý hlas společnou příčinou vysokého platu. – Že je tato argumentace nesprávná, je jasné. Stejně jasné je však také, že Marxův závěr, podle něhož je přesně okopírována, není ani o vlas správnější. Oba trpí touž chybou. Zaměňují abstrakci od nějakého okolí vůbec s abstrakcí od zvláštních modalit, za nichž toto okolí vystupuje. Co je v našem příkladu pro otázku platu lhostejné, je zjevně jen zvláštní modalita, za níž se dobrý hlas objevuje, zda jako tenor, jako bas, jako barytonový hlas, ale nikterak ne dobrý hlas vůbec. A stejně tak se sice u směnného poměru zboží abstrahuje od zvláštní modality, za níž se užitná hodnota zboží může objevovat, zda zboží slouží k výživě, bydlení, oděvu atd., ale nikterak ne od užitné hodnoty vůbec. Že se od posledně jmenované bez dalšího neabstrahuje, mohl Marx vyvodit již z toho, že přece nemůže existovat žádná směnná hodnota tam, kde není přítomna užitná hodnota, fakt, který je Marx sám opětovně nucen přiznat.“ (Böhm-Bawerk)¹⁵

Ještě hůře je však na tom nejbližší článek důkazního postupu. „Odhlédneme-li od užitné hodnoty těl zboží“ – pokračuje Marx doslovně – „zbývá jim už jen jedna vlastnost, totiž že jsou pracovními produkty“. Skutečně? ptám se dnes, právě tak, jak jsem se ptal před 12 lety: už jen jedna vlastnost? Nezbývá směnnou hodnotu majícím statkům např. také společná vlastnost, že jsou v poměru k potřebě vzácné? Nebo že jsou předmětem žádosti a nabídky? Nebo že jsou přivlastněny? Nebo že jsou „přírodními produkty“? Neboť že jsou stejně tak přírodními jako pracovními produkty, neříká nikdo zřetelněji než sám Marx, když jednou vyslovuje: „Těla zboží jsou spojeními dvou prvků, přírodní látky a práce“. Anebo není směnným hodnotám také společná vlastnost, že způsobují svým výrobcům náklady – vlastnost, na niž si Marx ve třetím díle tak přesně vzpomíná?

Proč by tedy nyní, ptám se i dnes znovu, nemohl princip hodnoty spočívat zrovna tak dobře v některé z těchto společných vlastností namísto ve vlastnosti být pracovním produktem? Neboť ve prospěch posledně jmenované nepřinesl Marx ani stopu pozitivního důvodu; jeho jediným důvodem je onen negativní, že šťastně odabstrahovaná užitná hodnota není principem směnné hodnoty. Nepřísluší však tento negativní důvod ve zcela stejné míře všem ostatním Marxem přehlédnutým společným vlastnostem?

Ba ještě více! Na téže s. 12, na níž Marx odabstrahoval vliv užitné hodnoty na směnnou hodnotu s odůvodněním, že jedna užitná hodnota platí tolik jako každá jiná, je-li jen přítomna v náležité proporci, vypráví nám o pracovních produktech následující:

„Avšak i pracovní produkt se nám již v rukou proměnil. Abstrahujeme-li od jeho užitné hodnoty, abstrahujeme i od tělesných součástí a forem, které z něho činí užitnou hodnotu. Není už déle stolem nebo domem nebo přízí nebo nějakou jinou užitečnou věcí. Všechny jeho smyslové vlastnosti jsou vyhlazeny. Není také už déle produktem truhlářské práce nebo stavební práce nebo spřádací práce nebo nějaké jiné určité produktivní práce. S užitečným charakterem pracovních produktů mizí užitečný charakter prací v nich zpodobených, mizí tedy také různé konkrétní formy těchto prací; ty se už déle nerozlišují, nýbrž jsou všechny dohromady redukovány na stejnou lidskou práci, abstraktně lidskou práci.“

Lze říci jasněji a důrazněji, že pro směnný poměr neplatí pouze určitá užitná hodnota, nýbrž i jistý druh práce a pracovních produktů „právě tolik jako každý jiný, jen je-li přítomen v náležitém poměru"? Že jinými slovy přesně tentýž skutkový stav, na jehož základě Marx právě vynesl svůj vylučovací ortel nad užitnou hodnotou, existuje i pokud jde o práci? Práce a užitná hodnota mají kvalitativní a kvantitativní stránku. Tak jako se užitná hodnota jakožto stůl, dům nebo příze kvalitativně liší, tak se liší i práce jakožto truhlářská práce, stavební práce nebo přádelnická práce. A tak jako lze práci různého druhu porovnávat podle jejího množství, právě tak lze užitné hodnoty různého druhu porovnávat podle velikosti užitné hodnoty. Je naprosto nepochopitelné, proč by tentýž skutkový stav měl pro jednoho soupeře vést k vyloučení a pro druhého ke korunovaci cenou! Kdyby byl Marx náhodou obrátil pořadí zkoumání, byl by mohl přesně toutéž aparaturou závěrů, jíž vyloučil užitnou hodnotu, vyloučit práci, a poté zase toutéž aparaturou závěrů, jíž korunoval práci, proklamovat užitnou hodnotu jakožto jedinou zbývající, a tedy hledanou společnou vlastnost, a vyložit hodnotu jako „rosol z užitné hodnoty". Domnívám se, že lze nikoli žertem, nýbrž zcela vážně tvrdit, že ve dvou odstavcích na s. 12, v jejichž prvním je odabstrahován vliv užitné hodnoty a v druhém je práce prokázána jako hledaná společná vlastnost, by si subjekty mohly bez jakékoli změny ve vnější logické správnosti vzájemně vyměnit místa; že do nezměněné větné stavby prvního odstavce by bylo možno všude místo užitné hodnoty dosadit práci a pracovní produkty a do stavby druhého odstavce všude místo práce užitnou hodnotu!

Taková je logika a metodika, jíž Marx vnáší do svého systému svou základní větu o práci jakožto jediném základu hodnoty. Pokládám za zcela vyloučené, že tento dialektický hokuspokus byl pro samotného Marxe důvodem a zdrojem přesvědčení. Myslitel Marxova řádu — a já si ho cením jako myslitelské síly zcela prvního řádu — by, kdyby šlo o to, aby si své vlastní přesvědčení teprve vytvořil a skutečnou souvislost věcí teprve hledal svobodným, nestranným pohledem, naprosto nemohl od počátku hledat na takto pokřivené a nepřirozené cestě; naprosto nemohl pouhou nešťastnou náhodou postupně zabřednout do všech vylíčených logických a metodických chyb a jakožto přirozeně vzešlý, předem neznámý a předem nezamýšlený výsledek takové badatelské cesty si přinést domů tezi o práci jakožto jediném zdroji hodnoty.

Domnívám se, že skutečný stav věcí byl jiný. Nepochybuji ani v nejmenším, že Marx byl o své tezi skutečně a poctivě přesvědčen. Ale důvody jeho přesvědčení nejsou ty, které vepsal do systému. Byly to vůbec spíše dojmy než důvody.

Především dojmy z autority. Smith a Ricardo, velké autority, přece — jak se tehdy aspoň věřilo — učili tutéž větu. Ovšem zdůvodnili ji právě tak málo jako Marx, nýbrž ji jen postulovali z jistých všeobecných, mlhavých dojmů. Naopak, kde se dívali pozorně a v oblastech, kde se pozornějšímu pohledu nedalo vyhnout, jí výslovně odporovali. Pro rozvinuté empirické národní hospodářství učil Smith — právě tak jako Marx ve svém třetím svazku — gravitaci hodnot a cen k jisté nákladové úrovni, která kromě práce zahrnuje ještě i průměrný kapitálový zisk, a Ricardo v proslulé sekci IV. kapitoly „On value" rovněž se vší jasností a výslovností vyložil, že vedle bezprostřední a zprostředkované práce má na hodnotu statků určující vliv i velikost a doba trvání kapitálové investice. Aby mohli bez viditelného rozporu lpět na oblíbené filosofické myšlence o práci jakožto „pravém" zdroji hodnoty, museli s ní uprchnout do báječné země a do báječné doby, kde ještě nebylo kapitalistů a pozemkových vlastníků. Zde se to dalo nevyvráceně tvrdit, protože to nebylo kontrolovatelné. Nekontrolováno zkušeností, která pro to neexistuje, a nekontrolováno vědecko-psychologickou analýzou, protože se takové analýze — právě tak jako Marx — vyhýbali: nezdůvodňovali, nýbrž postulovali jakožto „přirozený" stav jakousi idylu pracovní hodnoty.¹⁶

Do takových nálad a názorů, které autoritou Smithovou a Ricardovou nabyly ohromné, ovšem nikoli nesporné vážnosti, vstoupil Marx jako dědic. A jakožto zanícený socialista tomu rád věřil. Není divu, že vůči myšlence tak znamenitě způsobilé podepřít jeho hospodářský světový názor se nestavěl skeptičtěji než Ricardo, jemuž přece musela být značně proti srsti. Není ani divu, že rozporné výroky klasiků jej nepodnítily ke kritickým pochybnostem proti tezi o pracovní hodnotě, nýbrž že je vykládal jen jako pokusy klasiků uniknout oklikou nepříjemným důsledkům nepohodlné pravdy. Zkrátka, není divu, že na základě téhož materiálu, který klasiky svedl k jejich jednostranným, zpola mlhavým, zpola popřeným a vůbec nezdůvodněným výrokům, věřil za svou osobu týmž větám, ale silně, bezpodmínečně a se zaníceným přesvědčením. Pro sebe nepotřeboval žádné další důvody. Jen pro svůj systém potřeboval formální zdůvodnění.

Že se v něm nemohl prostě opřít o klasiky, lze pochopit, neboť ti přece nic nezdůvodnili. Rovněž víme, že nemohl ani apelovat na zkušenost, ani se pokusit o hospodářsko-psychologické zdůvodnění, neboť tyto cesty by jej zjevně dovedly k pravému opaku jeho důkazního tématu. Obrátil se tedy k logicko-dialektické spekulaci, která jeho myšlenkovému zaměření beztak vyhovovala. A zde platilo: pomoz, kdo můžeš! Věděl, co chce a co musí vyvodit, a tak tak dlouho s obdivuhodnou rafinovaností uměle obracel a kroutil trpělivými pojmy a premisami, dokud z toho ve vnějškově úctyhodné formě závěru skutečně nevyšel předem známý výsledek. Snad byl přitom svými přesvědčeními tak oslepen, že logické a metodické nestvůrnosti, které se přitom nutně musely vloudit, vůbec nezpozoroval; snad je zpozoroval, ale před sebou ospravedlnil jako pouhé formální výpomoci, aby pravdě, podle jeho nejhlubšího přesvědčení materiálně zdůvodněné, dopomohl i k systematickému roucho jí náležejícímu: o tom nemohu soudit já a dnes pravděpodobně nemůže soudit už vůbec nikdo. Co bych však chtěl tvrdit, je, že snad nikdy jindy tak myšlenkově mohutná hlava, jakou Marx byl, nepředvedla tak těžkou, tak souvislou a tak hmatatelně chybnou logiku, jako to činí Marx v systematickém zdůvodnění své základní teze.

Tuto chybnou tezi nyní vetkává do svého systému. S obdivuhodnou taktickou obratností, která se hned při jeho dalších krocích znovu skvěle osvědčuje. Ačkoli totiž svou tezi za pečlivého vyhýbání se důkazu zkušeností odvodil pouze „z hloubi duše", přece nelze zcela odmítnout myšlenku podrobit výsledek této apriorní spekulace zkoušce na zkušenosti. Kdyby to neudělal sám Marx, učinili by to patrně jeho čtenáři na vlastní pěst. Jak si tedy Marx počíná?

Dělí. V jednom bodě je nesoulad jeho teze se zkušeností do očí bijící. Tohoto bodu se sám chápe a bere býka za rohy. Učil totiž v důsledku svého základního principu, že hodnota různého zboží se má k sobě tak jako pracovní doba nutná k jeho výrobě (I. 14). Nuže, i pro letmého pozorovatele je zjevné, že tato věta neobstojí vůči jistým skutečnostem, že např. denní produkt sochaře, uměleckého truhláře, výrobce houslí, strojaře atd. má jistě nikoli stejně velkou, nýbrž mnohem vyšší hodnotu než denní produkt obyčejného řemeslníka nebo továrního dělníka, ačkoli je v obou „ztělesněna" stejná pracovní doba. Marx nyní tyto skutečnosti mistrným dialektickým obratem sám uvádí na přetřes. Bere je na vědomí tónem, jako by neobsahovaly rozpor s jeho základním principem, nýbrž jen lehkou variantu téhož, jež se ještě drží v rámci pravidla a vyžaduje jen jisté objasnění nebo přesnější určení tohoto pravidla. Prohlašuje totiž, že prací ve smyslu své teorémy chce rozumět „vynaložení jednoduché pracovní síly", „kterou v průměru každý obyčejný člověk, bez zvláštního vývoje, vlastní ve svém tělesném organismu"; jinými slovy „jednoduchou průměrnou práci" (I. 19), podobně už (I. 13). „Složitější práce" — pokračuje pak — „platí jen jako umocněná, či spíše násobená jednoduchá práce, takže menší kvantum složité práce se rovná většímu kvantu jednoduché práce. Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem nejsložitější práce, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce a představuje proto samo jen určité kvantum jednoduché práce. Různé proporce, v nichž jsou různé druhy práce redukovány na jednoduchou práci jakožto svou měrnou jednotku, jsou stanoveny společenským procesem za zády výrobců a zdají se jim proto být dány zvyklostí".

Spěchajícímu čtenáři může toto vysvětlení znít skutečně docela věrohodně. Přihlédne-li ovšem jen trochu chladnokrevně a střízlivě, dojem se obrátí v opak.

Skutečnost, s níž máme co činit, je, že produkt jednoho dne nebo jedné hodiny kvalifikované práce má větší hodnotu než produkt jednoho dne nebo jedné hodiny jednoduché práce, že např. denní produkt sochaře se hodnotou rovná pěti denním produktům kameníka. Nuže, Marx učil, že věci si ve směně navzájem rovné musí obsahovat „cosi společného téže velikosti", a toto společné má být práce a pracovní doba. Práce vůbec? To by se dalo soudit z prvních, všeobecných výkladů Marxových až po s. 13, ale to by zjevně nesedělo: neboť pět dnů práce jistě není „táž velikost" jako jeden den práce. Proto Marx nyní už neříká práce naprosto, nýbrž „jednoduchá práce": společné má tedy být obsah stejného množství práce určitého druhu, totiž jednoduché práce.

To však, prohlédnuto s chladnou krví, sedí ještě méně, neboť v produktu sochaře vůbec není ztělesněna žádná „jednoduchá práce", natož jednoduchá práce stejného množství jako v pěti denních produktech kameníka. Střízlivá pravda je, že oba produkty ztělesňují různé druhy práce v různém množství, a to je přece, jak připustí každý nezaujatý, vyslovený opak skutkového stavu, který Marx požaduje a musí tvrdit: že totiž ztělesňují práci téhož druhu ve stejném množství!

Marx ovšem říká: složitá práce „platí" jako násobená jednoduchá práce, ale „platit" není „být", a teorie směřuje k podstatě věcí. Ovšemže lidé mohou v jistém ohledu klást jeden den sochařské práce naroveň pěti dnům kamenické práce, tak jako mohou např. i jednu srnu klást naroveň pěti zajícům. Ale tak jako by takové ztotožnění neopravňovalo statistika tvrdit s vědeckou vážností o honitbě, v níž se nachází 100 srn a 500 zajíců, že je v ní 1000 zajíců, právě tak málo je cenový statistik nebo teoretik hodnoty oprávněn vážně tvrdit, že v denním produktu sochaře je ztělesněno pět dnů jednoduché práce a že to je reálný důvod, proč je ve směně kladen naroveň pěti denním produktům kameníka. Co všechno lze dokázat, dovolí-li si člověk tam, kde ho „bytí" opouští, vypomáhat si „platností" a „uznáváním platnosti", se pokusím za okamžik ještě ilustrovat na příkladu bezprostředně přiléhajícím k problému hodnoty. Předtím však musím vsunout ještě jinou úvahu.

Marx totiž na citovaném místě činí pokus ospravedlnit svůj manévr s „redukcí" složité práce na jednoduchou, a to zkušeností. „Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem nejsložitější práce, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce a představuje proto samo jen určité kvantum jednoduché práce".

Dobrá. Připusťme to prozatím a podívejme se jen poněkud blíže, jakým způsobem a kterými faktory má být určováno redukční měřítko pro tuto Marxem dovolávanou zkušenostní redukci. Tu narazíme na velmi přirozené, ale pro marxovskou teorii velmi kompromitující zjištění, že redukční měřítko není určováno ničím jiným než faktickými směnnými poměry samotnými. Není a priori z nějaké kvalifikovaným pracím inherentní vlastnosti určeno nebo určitelné, v jakém poměru mají být při tvorbě hodnoty svých produktů přepočítány na jednoduchou práci, nýbrž nerozhoduje nic než faktický výsledek, faktické směnné poměry. Marx to sám říká: „jejich hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce", a odkazuje na „společenský proces", jímž se „za zády výrobců stanovují různé proporce, v nichž jsou různé druhy práce redukovány na jednoduchou práci jakožto svou měrnou jednotku", a že tyto proporce se proto „zdají být dány zvyklostí".

Co znamená za těchto okolností dovolávání se „hodnoty" a „společenského procesu" jakožto určujících faktorů redukčního měřítka? — Znamená, odhlédneme-li ode všeho ostatního, holý, čistý kruh ve výkladu. Předmětem výkladu mají přece být směnné poměry zboží, např. i to, proč se soška, která stála jeden den sochařské práce, směňuje za náklad štěrku, který stál pět dnů kamenické práce, a nikoli třeba za větší nebo menší množství štěrku, které stojí deset nebo jen tři dny práce. Co nám Marx říká k vysvětlení? Směnný poměr je tento a žádný jiný, protože den sochařské práce je třeba redukovat právě na pět dnů jednoduché práce. A proč je třeba jej redukovat právě na pět dnů? Protože zkušenost ukazuje, že je společenským procesem takto redukován. A který je tento společenský proces? Tentýž, který má být vysvětlen: tentýž, jímž se právě produkt jednoho dne sochařské práce hodnotou klade naroveň produktu pěti dnů obyčejné práce. Kdyby se fakticky pravidelně směňoval za produkt pouhých tří jednoduchých pracovních dnů, pak by nás Marx stejně tak vybídl, abychom redukční měřítko 1 : 3 uznali jako zkušenostní, a o ně opřel vysvětlení, že a proč musí být soška směňována právě za produkt tří pracovních dnů kameníka, ne víc a ne méně! Zkrátka, je jasné, že touto cestou se o vlastní příčině, proč jsou produkty různých druhů práce navzájem směňovány v tom či onom poměru, nedovíme vůbec nic; směňují se tak, říká nám Marx, byť poněkud jinými slovy, protože se podle zkušenosti tak směňují!

Mimochodem ještě poznamenávám, že epigoni Marxovi, snad z poznání právě vylíčeného kruhu, učinili pokus postavit redukci složité práce na jednoduchou na jiný, reálný základ. „Není to fikce, nýbrž skutečnost" — říká Grabski²⁸ — „že jedna hodina složité práce obsahuje v sobě několik hodin jednoduché práce". Neboť je třeba, „má-li se zůstat důsledným, vzít v úvahu i tu práci, jež byla vynaložena na osvojení dovednosti". Domnívám se, že netřeba mnoha slov, aby se i naprostá nedostatečnost tohoto vysvětlení stala zřejmou. Proti tomu, aby se k vykonávací práci připočítala poměrně na ni připadající kvóta práce učební, nechci vůbec nic namítat. Ale zjevně by bylo možno rozdíly v platnosti složité práce oproti jednoduché vysvětlit z tohoto přídavku jen tehdy, kdyby velikost tohoto přídavku odpovídala velikosti onoho rozdílu. V našem předpokládaném případě by např. v jedné hodině vykonávané sochařské práce skutečně tkvělo pět hodin jednoduché práce jen tehdy, kdyby na každou hodinu vykonávání připadaly čtyři hodiny učení, neboli, přepočteno na větší jednotky, kdyby z 50 let života, jež sochař učením a vykonáváním věnuje svému povolání, musel se 40 let učit, aby mohl 10 let vykonávat. Že takový nebo aspoň přibližně podobný poměr ve skutečnosti nastává, ovšem snad nikdo tvrdit nebude chtít. Odvracím se proto od zjevně nedostatečné nouzové hypotézy epigona zase zpět k učení samotného mistra, abych způsob a dosah jeho omylů ještě ilustroval na příkladu, v němž chybný způsob závěru Marxův, jak se domnívám, vystupuje nejzřetelněji najevo.

Přesně týmž způsobem argumentace by se totiž dala tvrdit a hájit i věta, že princip a měřítko směnné hodnoty leží v hmotném obsahu zboží, že se zboží směňuje v poměru množství hmoty v něm ztělesněné. Deset kilo hmoty v jedné formě zboží se kdykoli směňuje za deset kilo hmoty v jiné formě zboží. Namítne-li se proti tomuto tvrzení samozřejmě, že je to přece zjevně chybné, protože se např. 10 kilo zlata nesměňuje za 10, nýbrž za 40 000 kilo železa nebo za ještě více kil uhlí, replikujeme podle Marxova vzoru: pro tvorbu hodnoty záleží na obsahu obyčejné průměrné hmoty. Ta funguje jako měrná jednotka. Kvalifikované, jemné, vzácné hmoty „platí jen jako umocněná, či spíše násobená jednoduchá hmota, takže menší kvantum kvalifikované hmoty se rovná většímu kvantu jednoduché hmoty. Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může sestávat z nejvybranější hmoty — jeho hodnota je klade naroveň zboží utvořenému z obyčejné hmoty a představuje proto samo jen určité kvantum obyčejné hmoty". „Společenský proces", o jehož faktické existenci jistě nelze pochybovat, neustále redukuje např. libru surového zlata na 40 000, libru surového stříbra na 1 500 liber surového železa. Zpracování zlata, např. obyčejným zlatníkem nebo rukou velkého umělce, přináší další nuance v kvalifikaci hmoty, jimž praxe podle zkušenosti činí zadost zvláštními redukčními měřítky. Směňuje-li se proto libra zlatých prutů za železné pruty o 40 000 librách nebo směňuje-li se zlatý pohár vytvořený Benvenutem Cellinim ve stejné váze za 4 000 000 liber železa, není to porušení, nýbrž potvrzení věty, že se zboží směňuje v poměru jím představené „průměrné hmoty"!

Domnívám se, že nezaujatý čtenář v těchto argumentacích snadno znovu pozná obě ingredience marxovského receptu: nahrazení „bytí" „platností" a výkladový kruh, který spočívá v odvození redukčního měřítka z faktických směnných poměrů ve společnosti, jež právě výklad potřebují!

Tak se Marx vyrovnal s nejkřiklavějším rozporem skutečností vůči své teorii — dialekticky nesporně s velkou obratností, ve věci samé ovšem, jak tomu nemohlo být jinak, zcela nedostatečným způsobem.

Vedle toho však existují ještě jiné, co do stupně méně nápadné nesoulady se skutečnou zkušeností, totiž ty, které se odvozují z podílu kapitálové investice na určení faktických cen statků, tytéž, které, jak bylo výše poznamenáno, projednává Ricardo v sekci IV. kapitoly „On value". Vůči těmto nesouladům volí Marx jiný směr. Před nimi prozatím zcela zavírá oči. Ignoruje je po dva svazky. Tváří se, jako by neexistovaly, tím, že je po celý první a druhý svazek předpokladově odabstrahovává. Vychází totiž po celém dalším výkladu své nauky o hodnotě, jakož i při rozvíjení své teorie nadhodnoty vždy z „předpokladu" — zčásti mlčky podržovaného, zčásti výslovně vysloveného —, že se zboží skutečně směňuje za své hodnoty, tj. přesně v poměru práce v něm ztělesněné.¹⁷

I tuto předpokladovou abstrakci spojuje opět s neobyčejně obratným dialektickým tahem. Existují totiž jisté faktické odchylky od teoretického pravidla, od nichž teoretik skutečně smí abstrahovat: to jsou nahodilé a pomíjivé výkyvy tržních cen kolem jejich pravidelného trvalého stavu. Marx nyní neopomene při takových příležitostech, kdy prohlašuje, že chce abstrahovat od odchylek cen od hodnot, obracet pozornost čtenářů k takovým „nahodilým okolnostem", od nichž by se mělo „odhlížet", jako k „neustálým oscilacím tržních cen", jejichž „stoupání a klesání se kompenzuje" a které „se samy redukují na průměrnou cenu jakožto své vnitřní pravidlo".¹⁸ Takovým odkazem si získává souhlas čtenářů pro svou abstrakci, ale to, že přitom abstrahuje nejen od nahodilých výkyvů, nýbrž i od zcela pevných, trvalých, typických „odchylek", jejichž existence tvoří přímo integrující součást pravidla, jež má být vysvětleno, zůstává čtenáři, který se nedívá zcela přesně, skryto, a on bezelstně přejde přes metodický smrtelný hřích autorův.

Neboť metodickým smrtelným hříchem je, ignoruje-li člověk ve vědeckém zkoumání právě to, co má vysvětlit. Nuže, Marxova teorie nadhodnoty přece nesleduje nic jiného než v jeho smyslu pojaté vysvětlení kapitálového zisku. Kapitálový zisk však tkví právě v oněch trvalých odchylkách cen zboží od výše jeho pouhých pracovních nákladů. Ignoruje-li tedy člověk tyto „odchylky", ignoruje přímo hlavní část toho, co má být vysvětleno. Vytkl jsem před 12 lety totéž metodické pochybení jak Rodbertusovi, který se ho stejným způsobem dopustil, tak i samotnému Marxovi.³¹ Budiž mi dovoleno zopakovat závěrečná slova své tehdejší kritiky:

„Oni (přívrženci vykořisťovací teorie) tvrdí zákon, že hodnota všech zboží spočívá na pracovní době v nich ztělesněné, aby vzápětí napadli všechny tvorby hodnoty, které s tímto ‚zákonem‘ neladí, např. hodnotové rozdíly, jež připadají kapitalistovi jako nadhodnota, jako ‚protizákonné‘, ‚nepřirozené‘, ‚nespravedlivé‘ a doporučili je k vymýcení. Nejprve tedy ignorují výjimku, aby mohli vyhlásit svůj zákon hodnoty za všeobecný. A poté, co si takto lstí zajistili jeho všeobecnou platnost, znovu obracejí pozornost k výjimkám, aby je ocejchovali jako prohřešky proti zákonu. Tento způsob usuzování není věru o nic lepší, než když člověk pozoruje, že existuje mnoho pošetilých lidí, ignoruje, že existují i moudří lidé, dospěje tím k ‚všeobecně platnému zákonu‘, že ‚všichni lidé jsou pošetilí‘, a pak žádá vymýcení ‚protizákonně‘ existujících moudrých!“ (Böhm-Bawerk)³²

Pro své pojednání ovšem Marx svým abstrakčním manévrem získal velkou taktickou výhodu. Vyloučil rušivou skutečnost „předpokladem“ ze svého systému, a tudíž se s ní, dokud dokáže toto vyloučení udržet, nedostává do žádného konfliktu. To platí pro zbývající, zdaleka největší část prvního, pro celý druhý, jakož i pro první čtvrtinu třetího svazku. V tomto středním toku Marxova systému plyne proud jeho logických rozvinutí a spojení s vskutku imponující uceleností a vnitřní důsledností. Marx tu smí provádět dobrou logiku, protože cestou „předpokladu“ předem uvedl fakta v soulad se svými idejemi, a tudíž jim může zůstat věrný, aniž by narážel na ona fakta, a kde Marx smí provádět dobrou logiku, tam to také dokáže, a to mistrovským způsobem. Tyto střední partie systému, ať už je jeho východisko jakkoli mylné, navždy upevní svou mimořádnou vnitřní soudržností slávu svého autora jakožto myslitelské síly prvního řádu. A — což jakožto vedlejší účinek zajisté nemálo prospělo praktickému vlivu Marxova systému — během tohoto dlouhého, ve vnitřní soudržnosti v podstatě vskutku bezúhonného středního toku získávají čtenáři, kteří jednou šťastně překonali bouřlivý začátek, čas vžít se do Marxova myšlenkového světa a nabýt důvěry k myšlenkovým postupům, které teď vskutku tak pěkně jeden z druhého plynou a tak spořádaně se skládají v celek. Jsou to tedy čtenáři utvrzení v důvěře, na něž Marx přistupuje s oněmi tvrdými nároky, jež je nakonec nucen klást ve třetím svazku.

Neboť ať to Marx jakkoli odkládá — jednou musí otevřít oči pro fakta skutečného života. Musí nakonec před svými čtenáři přiznat, že zboží se ve skutečném životě, a to pravidelně a nutně, nesměňuje v poměru pracovní doby v něm ztělesněné, nýbrž zčásti pod tímto poměrem, zčásti nad ním, podle toho, zda investovaný kapitál vyžaduje menší či větší obnos průměrného zisku, zkrátka že vedle pracovní doby tvoří i kapitálová investice koordinovaný určující důvod směnného poměru zboží. Z toho vyvstávají pro Marxe dva tvrdé úkoly. Musí se zaprvé pokusit ospravedlnit před svými čtenáři, že zprvu a tak dlouho učil, že práce tvoří jediný určující důvod směnných poměrů; a musí zadruhé — což byl snad ještě tvrdší úkol — pro fakta nepřátelská jeho teorii dodat svým čtenářům ještě i teoretické vysvětlení, které zjevně nemohlo beze zbytku vyplynout z jeho pracovní teorie hodnoty, na druhé straně jí však také nemělo odporovat.

Že při těchto demonstracích to s dobrou, přímou logikou už nešlo, se rozumí samo sebou. Prožíváme teď protějšek zmateného začátku systému. Tam musel Marx, aby odvodil teorém, který se z faktů přímou cestou odvodit nedal, učinit násilí zčásti těmto faktům, zčásti a hlavně logice a vzít na sebe některá z nejneuvěřitelnějších myšlenkových pochybení. Nyní se situace opakuje. Nyní se s teorémy, které dva svazky dlouho samy, a tudíž nerušeně panovaly na poli, opět setkávají fakta, jež se s nimi přirozeně snášejí právě tak málo jako na začátku. Přesto má být harmonie systému udržena. To se nemůže stát jinak než opět na úkor logiky. Prožíváme tudíž v Marxově systému na první pohled zarážející, avšak za popsaných okolností vlastně zcela přirozenou podívanou, že rozsahem daleko převažující část systému představuje myslitelské síly svého autora hodné mistrovské dílo přísné, ucelené logiky, do něhož jsou však na dvou, bohužel právě těch rozhodujících místech vpleteny partie neuvěřitelně slabého a nedbalého myšlenkového vedení: poprvé zcela na začátku, kde se teorie nejprve oddělila od faktů, a podruhé po první čtvrtině třetího svazku, kde jsou fakta opět posunuta do zorného pole čtenářů; je to hlavně desátá kapitola třetí knihy (s. 151–179), jež zde přichází v úvahu.

Část onoho obsahu jsme již poznali a naučili se posuzovat; je to Marxova sebeobhajoba proti výtce rozporu mezi zákonem výrobních cen a „zákonem hodnoty“.¹⁹ Zbývá nyní ještě vrhnout pohled na druhý úkol označené kapitoly, na teoretické vysvětlení, jímž Marx zavádí do svého systému teorii výrobních cen, beroucí v úvahu²⁰ faktické poměry. Tato úvaha nás přivádí ještě k jednomu z nejpoučnějších a pro Marxův systém nejcharakterističtějších bodů: k postavení „konkurence“ v jeho systému.

„Konkurence“ je, jak jsem již výše jednou naznačil, jakýmsi souhrnným názvem pro všechny ty psychické pohnutky a motivy, jimiž se nechávají vést tržní strany ve svém chování a které tímto způsobem získávají vliv na utváření cen. Kupec má své motivy, jež při koupi sleduje a z nichž mu vyvstává jisté vodítko pro výši ceny, kterou je zprvu či v krajním případě ochoten nabídnout. A stejně tak má prodavač a výrobce jisté motivy, jež jej určují, aby své zboží přenechal za jisté ceny, za jiné nikoli, aby svou výrobu při určité výši ceny pokračoval nebo ji dokonce rozšiřoval, při jiné výši ji však zastavil. V konkurenci kupců a prodavačů se nyní všechny tyto pohnutky a určující důvody setkávají, a kdo se k vysvětlení utváření ceny odvolává na konkurenci, odvolává se v podstatě pod souhrnným názvem na hru a působení všech těch psychických motivů a pohnutek, jež byly u obou tržních stran vůdčí.

Marx je nyní obecně snaživý přiřknout konkurenci a silám, které v ní působí, ve svém systému co možná nejpodřízenější postavení. Přehlíží je, nebo se alespoň snaží snížit způsob a míru jejich vlivu, kde a jak může. To se při různých příležitostech projevuje drastickým způsobem.

Nejprve hned při odvození jeho zákona pracovní hodnoty. Každý nezaujatý ví a vidí, že onen vliv, který vynaložené množství práce vůbec má na trvalou podobu cen statků — tento vliv ovšem není tak výlučné povahy, jak to Marxův zákon hodnoty vypovídá — je zprostředkován pouze hrou nabídky a poptávky, respektive konkurencí. Při ojedinělých směnách nebo při monopolu mohou vyjít najevo ceny, které (i odhlédneme-li od nároků investovaného kapitálu) stojí zcela mimo poměr ke ztělesněné pracovní době. Marx to přirozeně také ví. Avšak nejprve, při odvození svého zákona hodnoty, na to řeč neobrací. Kdyby to učinil, nedala by se přece odbýt další otázka a zkoumání, jakým způsobem a skrze která mezičlánka má mezi všemi motivy a faktory, jež se stávají účinnými pod vlajkou konkurence, připadnout právě pracovní době jediný rozhodující vliv na výši ceny. A nevyhnutelná úplná analýza oněch motivů, s tím spojená, by byla bezpochyby postavila do popředí užitnou hodnotu zboží mnohem silněji, než se Marxovi mohlo hodit, leccos by byla ukázala v jiném osvětlení a leccos konečně vůbec, čemu Marx nechtěl ve svém systému přiznat platnost.

Proto při oné příležitosti, při níž by mu systematicky úplné zdůvodnění jeho zákona hodnoty bylo uložilo za povinnost vyložit zprostředkující roli konkurence, přes tento bod nejprve zcela mlčky překlouzne. Později na něj sice pomyslí, avšak podle místa a způsobu zmínky nikoli jako na důležitý člen v teoretickém systému, nýbrž v letmých, příležitostných poznámkách, jež skutečnost uvádějí v několika slovech jako něco, co se více či méně rozumí samo sebou, a aniž by se obtěžoval hlubším zdůvodněním.

• že směna zboží není pouze „náhodná či příležitostná“;
• že zboží „se na obou stranách vyrábějí v poměrných množstvích přibližně odpovídajících vzájemné potřebě, což s sebou přináší vzájemná zkušenost odbytu a co tak vyrůstá jako výsledek z pokračující směny samé“, a že „žádný přirozený ani umělý monopol neumožňuje žádné ze smluvních stran prodávat nad hodnotou, ani ji nenutí přenechat zboží pod ní“.

Tedy živou oboustrannou konkurenci, jež také již dostatečně dlouho trvala, aby přizpůsobila výrobu zkušenostmi prověřenému odbytu, respektive potřebě kupců, požaduje Marx zde jako podmínku k tomu, aby jeho zákon hodnoty vůbec mohl vstoupit v účinnost. Toto místo si musíme dobře vrýt do paměti.

Bližší zdůvodnění k němu připojeno není. Naopak, krátce nato, a to právě uprostřed oněch výkladů, v nichž Marx ještě poměrně nejzevrubněji mluví o konkurenci, jejích obou „stranách“, poptávce a přívodu, a jejich poměru k utváření cen, výslovně odmítá „hlubší analýzu těchto dvou společenských hybných sil“ jako „zde nemístnou“!²¹

Avšak ještě víc! Aby ještě dále snížil význam nabídky a poptávky pro teoretický systém a patrně též aby ospravedlnil své teoretické zanedbávání těchto faktorů, vymyslel Marx vlastní, pozoruhodnou teorii, již, poté co se jí v příležitostných náznacích již dříve dotkl, rozvíjí na s. 169 a 170 třetího svazku. Vychází z toho, že když jeden z obou faktorů převažuje nad druhým, např. poptávka nad přívodem, nebo naopak, utvářejí se nepravidelné tržní ceny, jež se odchylují od „tržní hodnoty“ tvořící „centrum kolísání“ pro tyto tržní ceny; že naproti tomu, mají-li se zboží prodávat za tuto svou normální tržní hodnotu, musejí se poptávka a přívod právě krýt. A k tomu připojuje následující pozoruhodnou argumentaci: „Kryjí-li se poptávka a přívod, přestávají působit. Působí-li dvě síly v opačném směru stejnoměrně, ruší se vzájemně, vůbec nepůsobí navenek, a jevy, které za této podmínky probíhají, musejí být vysvětleny jinak než zásahem těchto dvou sil. Ruší-li se poptávka a přívod vzájemně, přestávají cokoli vysvětlovat, nepůsobí na tržní hodnotu a nechávají nás teprve docela v temnotě o tom, proč se tržní hodnota vyjadřuje právě v této sumě peněz a v žádné jiné“. Z poměru poptávky a přívodu se tudíž sice dají vysvětlit „odchylky od tržní hodnoty“, jež jsou vyvolány převahou jedné síly nad druhou, nikoli však výše tržní hodnoty samé.

Že se tato podivná teorie Marxovi dobře hodí do systému, je nasnadě. Není-li z poměru nabídky a poptávky pro výši trvalých cen vůbec nic vysvětlitelné, pak bylo věru také zcela v pořádku, že se Marx ve svém založení o tyto bezvýznamné faktory dále nestaral a bez okolků zavedl do systému onen faktor, který podle jeho mínění jediný uplatňuje reálný vliv na výši hodnoty, totiž práci.

Není však, jak se domnívám, o nic méně nasnadě, že ona podivná teorie je naprosto mylná. Její argumentace spočívá, jako tak často u Marxe, na hře se slovy.

Je zcela správné, že při prodeji zboží za jeho normální tržní hodnotu se v jistém smyslu poptávka a nabídka musejí krýt: tj. že za tuto cenu je zboží účinně poptáváno právě tolik, kolik je ho nabízeno. To však neplatí pouze při prodeji za normální tržní hodnotu, nýbrž při každé, i odchylné, nepravidelné tržní ceně. Dále je každému, a také Marxovi velmi dobře známo, že nabídka a poptávka jsou pružné veličiny. Kromě poptávky a přívodu, jež se fakticky dostávají ke směně, existuje vždy ještě i „vyloučená“ poptávka a přívod; množství lidí, kteří zboží pro svou potřebu rovněž poptávají, avšak nechtějí nebo nemohou nabídnout cenu nabízenou jejich silnějšími konkurenty, a množství lidí, kteří by byli rovněž ochotni poptávané zboží dodat, avšak jen za vyšší než za ceny přicházející v úvahu na současném trhu. Slovo, že nabídka a poptávka „se kryjí“, neplatí tedy naprosto o celé poptávce a přívodu, nýbrž jen o úspěšné části. Je však konečně i známou věcí, že mechanika trhu nachází svůj úkol právě ve výběru úspěšné části z celkové poptávky a celkové nabídky, a že nejdůležitějším prostředkem tohoto výběru je utváření ceny. Nemůže být koupeno více zboží, než kolik je prodáno. Mohou se tudíž z obou stran dostat ke směně jen stejně mnozí zájemci (resp. zájemci o stejně mnoho zboží). Výběr tohoto stejného počtu se nyní děje tím, že cena je automaticky posunuta na výši, jíž jsou na obou stranách vyloučeni nadpočetní, takže cena je zároveň pro nadpočetné kupce příliš vysoká a pro nadpočetné prodavače příliš nízká. Na určení této výše ceny mají nyní podíl nejen ti, kdo se dostávají ke směně, nýbrž i poměry vyloučených uchazečů,²² a již proto je mylné usuzovat z rovnosti té části nabídky a poptávky, jež se dostává ke směně, na úplné zrušení působení, jež vůbec vychází z nabídky a poptávky.

To je však mylné i z jiného důvodu. Připusťme i sami, že s utvářením ceny má co činit jen kvantitativně v rovnováze stojící úspěšná část nabídky a poptávky, pak je zcela mylným a nevědeckým předpokladem, že síly, které se navzájem právě udržují v rovnováze, proto „přestávají“ působit. Naopak, jejich působením je právě dosažený stav rovnováhy, a jde-li o to, vysvětlit tento stav rovnováhy se všemi jeho zvláštnostmi, k nimž vynikajícím způsobem patří výše úrovně, v níž byla rovnováha nalezena, pak se to nemůže stát, jak se Marx domnívá, jen „jinak než zásahem obou sil“, nýbrž může se to naopak stát jen zásahem sil udržujících se v rovnováze. Takovéto abstraktní věty lze ostatně nejpádněji učinit zřejmými na praktickém příkladu.

Necháme vystoupit vzdušný balon. Každý ví, že vzdušný balon stoupá tehdy a proto, když a protože je naplněn plynem, který je řidší než atmosférický vzduch. Avšak nestoupá do nekonečna, nýbrž jen do jisté výše, v níž pak, dokud jiná působení, jako únik plynu atd., nezmění situaci, setrvává vznášeje se. Jak se nyní reguluje a jakými faktory se určuje tato výška stoupání? I to je zcela jasné a průhledné. Hustota atmosférického vzduchu směrem nahoru klesá. Balon stoupá jen tak dlouho, dokud je hustota vrstvy vzduchu, jež jej právě obklopuje, ještě větší než jeho vlastní hustota, a přestává stoupat, když se vlastní hustota a hustota obklopující vrstvy vzduchu právě udržují v rovnováze. Vzdušný balon tudíž vystoupí tím výše, čím menší je hustota jeho plnicího plynu a v čím vyšší vrstvě vzduchu se týž stupeň hustoty u atmosférického vzduchu vyskytuje. Je za těchto okolností nasnadě, že vysvětlení výšky stoupání nelze získat nijak jinak než odvoláním na vzájemné poměry hustoty balonu na jedné straně a atmosférického vzduchu na straně druhé.

Jak by ale vypadala věc podle Marxova okruhu idejí? Při dosažené výšce stoupání se obě síly, hustota balonu a hustota obklopujícího vzduchu, právě udržují v rovnováze. „Přestávají proto působit“, „přestávají cokoli vysvětlovat“, „nepůsobí na výšku stoupání“, a chceme-li tudíž tuto vysvětlit, musíme ji „vysvětlit jinak než zásahem těchto dvou sil“! Ano, čím tedy?!

Nebo, ukazuje-li desetinná váha při vážení tělesa na 50 kilo, jak lze tento stav váhy vysvětlit? Poměrem tíhy váženého tělesa na jedné straně a závaží sloužícího k vážení na straně druhé nikoli, neboť tyto dvě síly se při příslušném stavu váhy právě udržují v rovnováze, přestávají tudíž působit, a z jejich poměru nelze vysvětlit vůbec nic, ani stav váhy!

Domnívám se, že omyl je dosti zřejmý, jakož i neméně to, že tentýž druh omylu leží v základech výkladů, v nichž Marx odůvodňováním odklízí vliv nabídky a poptávky na výši trvalých cen. Aby ostatně nevzniklo žádné nedorozumění: není zdaleka mým míněním, že odvolání na formuli nabídky a poptávky obsahuje již úplné a uspokojivé vysvětlení trvalých cen. Naopak, mé jinde často a zevrubně vyslovené mínění směřuje k tomu, že je nutno přesně analyzovat prvky, jež se oním heslem označují jen hrubě souhrnně, přesně stanovit způsob a míru jejich vzájemného vlivu a tímto způsobem dospět též k poznání oněch prvků, jimž přísluší zvláštní vliv právě na trvalý stav cen. Avšak pro toto hlouběji jdoucí vysvětlení je Marxem odůvodňováním odklizený vliv poměru nabídky a poptávky na utváření cen nezbytným mezičlánkem: ono neprobíhá mimo něj, nýbrž vede skrze něj přímo doprostřed.

Navažme opět na svou nit. Viděli jsme na různých znameních, jak velmi se Marx snaží nechat ve svém systému ustoupit vliv nabídky a poptávky do pozadí. Nyní k němu při onom pozoruhodném obratu, který jeho systém činí po první čtvrtině třetího svazku, přistupuje úkol vysvětlit, proč trvalé ceny zboží gravitují nikoli podle ztělesněného množství práce, nýbrž podle od něj odchylných „výrobních cen“.

Jako sílu, jež toto uskutečňuje, prohlašuje — konkurenci. Konkurence vyrovnává původně pro různá výrobní odvětví, podle různého organického složení kapitálů, různé míry zisku v jednu všeobecnou průměrnou míru zisku,²³ a v souvislosti s tím musejí ceny natrvalo gravitovat podle výrobních cen vynášejících jeden stejný průměrný zisk.

Stanovme rychle několik bodů, které jsou pro ocenění tohoto vysvětlení důležité.

Je zaprvé jasné, že odvolání na konkurenci neznamená obsahově nic jiného než odvolání na účinnost nabídky a poptávky. V onom, námi již výše jednou předvedeném místě, v němž Marx nejstručněji líčí proces vyrovnání míry zisku konkurencí kapitálů (III. 175n.), nechává pak také tento proces zcela výslovně „takovým poměrem přívodu k poptávce způsobit, že se průměrný zisk v různých výrobních sférách stane týmž, a tudíž že se hodnoty proměňují ve výrobní ceny“.

Zadruhé je nepochybné, že při tomto procesu nejde o pouhá kolísání kolem gravitačního centra odpovídajícího teorii hodnoty obou prvních svazků, totiž kolem ztělesněné pracovní doby, nýbrž o definitivní odtlačení cen k jinému, trvalému gravitačnímu centru, totiž k výrobní ceně.

A nyní se tísní otázka za otázkou.

Nemůže-li podle Marxe poměr poptávky a přívodu vůbec uplatnit žádné působení na výši trvalé ceny, jak může „konkurence“, která je s právě tímto poměrem totožná, být silou, která posouvá výši trvalých cen z úrovně „hodnot“ na od ní tak daleko odchylnou úroveň výrobních cen?

Neprodírá-li se v tomto vynuceném a teorii odporujícím vzývání konkurence jakožto onoho deus ex machina, který odtlačuje trvalé ceny z teorii odpovídajícího gravitačního centra ztělesněného množství práce k jinému gravitačnímu centru, spíše bezděky doznání, že „společenské hybné síly“, které řídí skutečný život, v sobě zahrnují a uplatňují jakési elementární určující důvody směnných poměrů, které se nedají redukovat na pracovní dobu, a že tudíž analýza původní teorie, jež vydestilovala jako základ směnných poměrů nic než pracovní dobu, byla neúplná, faktům neodpovídající?

A dále: Marx nám sám řekl, a toto místo jsme si dobře vštípili,²⁴ že se zboží směňuje přibližně podle svých hodnot pouze tehdy, panuje-li čilá konkurence; vzýval tedy tehdy konkurenci jako činitel, který má tendenci přibližovat ceny zboží jeho „hodnotám“. A nyní poznáváme konkurenci jako sílu, která ceny zboží naopak od jeho „hodnot“ vzdaluje a přibližuje k výrobním cenám! Existuje pro tyto výroky, které se navíc nacházejí v jedné a téže kapitole, totiž v desáté kapitole třetího svazku, jež je patrně předurčena k osudné proslulosti, nějaké smíření? A měl-li snad Marx za to, že smíření spočívá v tom, že jedna věta platí pro pravěké poměry a druhá pro rozvinutou moderní společnost — nemusíme mu snad namítnout, že v první kapitole svého díla neuvedl svou pracovní teorii hodnoty z poměrů nějaké robinsonády, nýbrž z poměrů takových společností, „v nichž panuje kapitalistický výrobní způsob“ a jejichž „bohatství se jeví jako ohromné nahromadění zboží“? A nežádá snad také v celém svém díle, abychom poměry našich moderních společností nazírali a posuzovali ve světle jeho pracovní teorie? Ptáme-li se však, kde podle jeho vlastních výroků máme v moderní společnosti hledat oblast platnosti jeho zákona hodnoty, hledáme zcela marně. Neboť buď neexistuje žádná konkurence: pak se zboží vůbec nesměňuje podle svých hodnot, podle Marxe II. 156 a násl., anebo konkurence působí: pak se zboží teprve neprávem nesměňuje podle svých hodnot, nýbrž podle svých výrobních cen, podle Marxe III. 176!

Tak se v té zlověstné desáté kapitole vrší rozpor na rozpor. Nechci už tak dalece rozpředené zkoumání ještě prodlužovat tím, že bych vyjmenovával i všechny ony menší rozpory a nepřesnosti, jimiž se tato kapitola jen hemží. Domnívám se, že každý, kdo tuto kapitolu čte nezaujatě, bude mít pocit, že se takříkajíc vymyká celkovému rázu. Místo přísného, výstižného a obezřetného způsobu vyjadřování, místo železně pevné logiky, na niž jsme zvyklí ze skvělých částí Marxova díla, nalézáme zde nejistotu a roztříštěnost nejen v argumentaci, nýbrž i v samotném užívání odborných výrazů. Jak nápadné je například neustále se měnící pojetí poptávky a nabídky, které jsou jednou zcela správně brány v úvahu jako pružné veličiny s rozdíly v intenzitě, jindy však, po nejhorším vzoru dávno překonané „vulgární ekonomie“, jako prosté kvantity; anebo jak neuspokojivý a málo důsledný je výklad o tom, jakými činiteli je řízena tržní hodnota, jsou-li jednotlivé části na trh přicházejícího množství zboží vyráběny za nestejných výrobních podmínek, a podobně!

Příčinu tohoto jevu nelze nalézt pouze v tom, že tuto kapitolu napsal stárnoucí Marx, neboť i v pozdějších částech se nachází nejeden nádherně napsaný výklad. Také ona zlověstná kapitola, na jejíž obsah byly už v prvním svazku roztroušeny temné narážky,³⁹ musela být vymyšlena již zavčasu. Marx zde však píše zmateně a kolísavě, protože nesměl psát jasně a ostře, aniž by se dostal do otevřeného rozporu a odvolání. Kdyby zde, kde vycházel ze skutečných, v reálném životě pozorovatelných směnných poměrů, vnikl do nich s touž vážností a důkladností, s jakou po dva svazky sledoval svou hypotézu o pracovní hodnotě až do jejích nejzazších logických důsledků; kdyby zde dal hesla o „konkurenci“ vědecký obsah pečlivým hospodářsko-psychologickým rozborem oněch „společenských hybných sil“, které pod tímto souhrnným názvem nabývají účinnosti; kdyby zde neustal a neodpočinul, dokud by zůstal nějaký mezičlánek neobjasněn, nějaký důsledek nedosledován až do konce, nebo dokud by se nějaký vztah jevil jako temný či rozporný — a téměř každé slovo jeho nynější desáté kapitoly vyzývá k takovému hlubšímu zkoumání či objasnění — pak by byl krok za krokem dotlačen k vybudování obsahově zcela jiné soustavy a otevřenému rozporu a odvolání kardinálních vět své původní soustavy by se nebylo dalo vyhnout. Vyhnout se mu dalo jen zastíráním, neurčitostí a temnotou — to musel Marx, ne-li vědět, tedy alespoň instinktivně cítit, když výslovně odmítl „hlubší rozbor společenských hybných sil“.

A tím je, jak se domnívám, vyznačeno též alfa a omega všech Marxových omylů, rozporů a nejasností. Jeho soustava nemá pevný, uzavřený kontakt se skutečnostmi. Ani zdravou empirií, ani solidním hospodářsko-psychologickým rozborem nezískal Marx ze skutečností základy své soustavy, nýbrž ji zakládá na ne pevnější půdě než na strnulé dialektice. To je veliký hřích, který Marx své soustavě vkládá do kolébky. Z něho s nutností pramení vše ostatní. Soustava je uspořádána určitým směrem, skutečnosti běží směrem jiným a soustavě brzy tu, brzy tam vstupují do cesty. Tu plodí prvotní hřích pokaždé hřích nový. Pohoršení nemá vyjít najevo: pak se věc buď halí do temnoty či neurčitosti, nebo se ohýbá a kroutí podobnými dialektickými umělostmi jako na počátku, nebo se ovšem, kde už nic z toho nepomáhá, upadá do sebeprotiřečení. To je znamení, v němž stojí desátá kapitola třetího svazku od Marxe: přináší dlouho oddalovanou zlou žeň, jež musela vzejít ze zlého setby!

Ve Werneru Sombartovi nedávno ⁴⁰ Marxovi povstal stejně vřelý jako duchaplný apologeta, jehož apologie však vykazuje zvláštní rys. Aby totiž mohl Marxovo učení hájit, podložil mu napřed nový výklad.

Pusťme se rovnou k jádru věci. Sombart přiznává a sám přispívá velmi bystrými důkazními důvody pro to,⁴¹ že Marxův zákon hodnoty je nesprávný, tvrdí-li se s nárokem, že odpovídá empirické skutečnosti. O Marxově hodnotě praví (s. 573), že „ve směnném poměru kapitalisticky vyráběného zboží nevystupuje na jevo“, že „neoznačuje snad onen bod ..., k němuž tržní ceny gravitují“, že „stejně tak nehraje žádnou roli třeba jako distribuční činitel při rozdělování společenského ročního produktu“, že vůbec „nikde nevystupuje na jevo“ (s. 577). „Zaplašená hodnota“ má naopak jen „jedno útočiště: myšlení ekonomického teoretika... Chce-li se mít heslo k charakteristice Marxovy hodnoty, je to toto: jeho hodnota není empirickou, nýbrž myšlenkovou skutečností“ (s. 574).

Co má tato „myšlenková existence“ ve smyslu Sombartově znamenat, uvidíme hned. Předtím se však musíme ještě na okamžik zastavit u přiznání, že Marxova hodnota nemá ve skutečném světě jevů žádnou existenci. Jsem poněkud zvědav, zda marxisté toto ústupek ratifikují. Lze o tom právem pochybovat, neboť vždyť sám Sombart musel citovat hlas z marxistického tábora, který, podnícen jistým výrokem C. Schmidta, předem proti takovému pojetí protestoval. „Zákon hodnoty není ... zákonem našeho myšlení; ... zákon hodnoty je naopak velmi reálné povahy, je přírodním zákonem lidského jednání.“⁴² I to, zda by sám Marx tento ústupek ratifikoval, považuji za velmi pochybné. Opět je to sám Sombart, kdo s uznáníhodnou otevřeností předkládá čtenáři celou řadu Marxových míst, která tento výklad ztěžují.⁴³ Já osobně jej pokládám se zněním i s duchem Marxova učení přímo za neslučitelný.

Stačí jen číst nezaujatě výklady, v nichž Marx rozvíjí svou teorii hodnoty. Jeho zkoumání začíná zjevně na půdě „kapitalisticky organizovaných společností, jejichž bohatství je ohromným nahromaděním zboží“, rozborem zboží (I. 9). Aby hodnotě „přišel na stopu“, vychází ze směnného poměru zboží. Ze skutečného směnného poměru, ptám se, nebo z vysněného? Byl-li by řekl či myslel to druhé, žádný čtenář by patrně nepokládal za námahu hodno sledovat dále tak chabou spekulaci. Vskutku se, jak ani jinak nemohlo být, co nejurčitějším tónem vztahuje k jevům skutečného hospodářského světa. Směnný poměr dvou zboží, praví, je vždy znázornitelný rovnicí, např. 1 quarter pšenice = a centů železa. „Co praví tato rovnice? Že v obou věcech existuje něco společného téže velikosti, a každá z obou, pokud je směnnou hodnotou, musí být na toto třetí převoditelná“, kteréžto třetí, jak se dozvídáme na následující straně, je práce stejného množství.

Mluví-li se tímto tónem, že ve věcech ve směně sobě kladených na roveň existuje práce stejného množství a že tytéž musí být převoditelné na stejná množství práce, vznáší se přece patrně nárok, že zde vyslovené vztahy se nacházejí nejen v myšlení, nýbrž ve skutečném světě. Stačí jen si uvědomit: Marxova tehdejší argumentace by přece byla zcela nemožná, kdyby vedle toho chtěl pro skutečné směnné poměry stanovit nauku, že se zásadně směňují produkty nestejných množství práce navzájem.

Kdyby této myšlence dal průchod — a že jí průchod nedal, právě v tom spočívá ono rozdvojení se skutečnostmi, jež mu vytýkám —, pak by jeho závěr musel dopadnout zcela jinak. Buď by musel prohlásit, že takzvané kladení na roveň ve směně není pravou rovnicí a nedovoluje úsudek na existenci „něčeho společného téže velikosti“ ve směňovaných věcech, anebo by musel uzavřít, že ono hledané společné téže velikosti není a nemůže být prací! Nemožno však mohl pokračovat v uzavírání tak, jak to učinil!

A také v dalším mluví Marx při bezpočtu příležitostí ve skutkovém tónu o tom, že jeho „hodnota“ leží v základech směnných poměrů, a to tak, že produkty stejného množství práce, že „ekvivalenty“ se směňují navzájem.²⁵ Na mnoha místech, zčásti citovaných i samotným Sombartem,⁴⁵ uplatňuje pro svůj zákon hodnoty charakter a také moc přírodního zákona, který se ve skutečném světě „násilně prosazuje jako třeba zákon tíže, když člověku spadne dům přes hlavu“.²⁶ I ve třetím svazku zcela výslovně rozvíjí skutečné podmínky (vybíhají v čilou oboustrannou konkurenci, viz výše), které musí být dány, „aby ceny, za něž se zboží navzájem směňuje, přibližně odpovídaly jeho hodnotám“, a podává k tomu ještě vysvětlení, že to „přirozeně znamená jen tolik, že jeho hodnota je gravitačním bodem, kolem něhož se jeho ceny otáčejí“ (III. 156 a násl.).

Jen mimochodem budiž poznamenáno, že Marx také často souhlasně cituje starší spisovatele, kteří větu, že směnná hodnota statků je určována prací v nich vtělenou, tvrdili, a to tvrdili bezpochyby jako větu odpovídající skutečným směnným poměrům.²⁷

Sombart sám dále zaznamenává jeden Marxův důkazní postup, v němž pro svůj zákon hodnoty zcela výslovně uplatňuje „empirickou“ a „historickou“ pravdivost (III. 155 ve spojitosti s III. 175 a násl.).

A konečně: jaký význam by pak měly námi vylíčené křečovité snahy Marxovy dokázat, že navzdory teorii výrobních cen ovládá jeho zákon hodnoty faktické směnné poměry tím, že na jedné straně reguluje „pohyb cen“ a na druhé straně samy výrobní ceny, kdyby chtěl svému zákonu hodnoty vindikovat jen myšlenkovou, a nikoli skutečnou platnost?

Krátce, domnívám se, že Marx svou pracovní teorii hodnoty v onom skromnějším smyslu, který jí nyní chce Sombart přikládat, ani sám neučil, ani učit nemohl, mělo-li tkanivo logických závěrů, na něž svou teorii zakládá, mít aspoň zpola rozumný smysl. Ostatně je to záležitost, o níž se může Sombart vypořádat s přívrženci Marxova učení. Pro ty, kdo Marxovu teorii hodnoty pokládají za chybnou, jako já, je zcela bezvýznamná. Neboť buď Marx svůj zákon hodnoty tvrdil v onom náročném smyslu, že odpovídá skutečnosti — pak souhlasně kvitujeme Sombartovo prohlášení, že tvrzen v tomto smyslu je nesprávný. Anebo mu Marx skutečnou platnost sám nepřisoudil — pak podle mého soudu nelze vůbec sestrojit žádný smysl, v němž by mohl vést vědecky závažnou existenci. Je prakticky i teoreticky nulou.

O tom je ovšem Sombart jiného mínění. Vyhovuji-li rád výslovnému pozvání tohoto duchaplného učence, který od svěžího, „radostného“ boje názorů očekává pro pokrok vědy to nejlepší, jsem s potěšením ochoten vypořádat se s ním i v tomto bodě. Činím tak ovšem s vědomím, že se tím už nepohybuji na půdě „kritiky Marxe“, k jejíž revizi na základě nového výkladu mě vyzval, nýbrž že provozuji výhradně „kritiku Sombarta“.

Co má pak znamenat existence hodnoty jako „myšlenkové skutečnosti“ u Sombarta? Má znamenat, že „pojem hodnoty je pomůckou našeho myšlení, jíž se užívá, abychom si učinili jevy hospodářského života srozumitelnými“. Přesněji určeno, výkonem hodnotové představy je „dát nám zboží, jež je jako užitné statky kvalitativně různé, jevit se v kvantitativní určenosti. Je jasné, že tento postulát naplňuji tím, že myslím sýr, hedvábí a krém na boty jako pouhé produkty abstraktně lidské práce a vztahuji je na sebe pouze kvantitativně jako množství práce, jejichž velikost je určována tím v nich obsaženým třetím, v délkách času měřitelným společným“.⁴⁸

Potud je, až na jistý háček, vše v pořádku. Jistě je samo o sobě přípustné pro určité vědecké účely abstrahovat od všelijakých růzností, jež věci v tom či onom směru vykazují, a brát je v úvahu pouze podle jediné vlastnosti, která je jim společná a jejíž společnost dává půdu pro srovnatelnost, souměřitelnost atd. Zcela právě tak přece například mechanická dynamika právem pro mnohé ze svých problémů zcela abstrahuje od různé formy, barvy, hustoty a struktury pohybovaných těles a vidí v nich jen hmoty: udeřené kulečníkové koule, letící dělové koule, běžící děti, jedoucí vlaky, padající kameny, vesmírem spěchající nebeská tělesa pak přicházejí v úvahu pouze jako pohybované hmoty. Neméně tedy může být dovoleno a účelné představovat si sýr, hedvábí a krém na boty jako „pouhé produkty abstraktně lidské práce“.

Háček začíná tím, že Sombart pro tuto představu spolu s Marxem uplatňuje název hodnotová představa. Tento postup připouští — abychom postupovali zcela vyčerpávajícím způsobem — myslitelně dvojí výklad. Jak známo, slouží název hodnota ve svých obou odstínech užitné hodnoty a směnné hodnoty již jak ve vědeckém, tak v lidovém jazyce k označení zcela určitých jevů. Ono pojmenování se nyní mohlo stát buď s nárokem, že jediná v úvahu braná vlastnost věcí, totiž být produktem práce, představuje rozhodující moment pro jevy hodnoty v jinak obvyklém vědeckém smyslu, tedy např. pro jevy směnné hodnoty; anebo se ono pojmenování mohlo stát bez této postranní myšlenky, jako čistě svévolné označení, pro něž pojmenování bohužel nemají žádný přísný, vynutitelný zákon, nýbrž jen účelnost a takt za vodítko.

Platil-li by druhý výklad, nebylo-li by tedy pojmenování „vtělené práce“ jako „hodnoty“ spojeno s nárokem, že vtělená práce je podstatou směnné hodnoty, pak by byla věc dosti neškodná. Nešlo by o nic než o naprosto přípustnou abstrakci, spojenou ovšem s co nejnepraktičtějším, neúčelným a matoucím názvoslovím. Bylo by to asi tak, jako kdyby fyzikovi náhle napadlo označovat různá tělesa, jež pod abstrakcí od formy, barvy, struktury atd. pojímá pouze jako hmoty, jako „živé síly“; kterýžto název, jak známo, má již pevné domovské právo v tom smyslu, že označuje funkci hmot a rychlostí, tedy něco od pouhé hmoty dosti odlišného. Přesto by zde nešlo o vědecký omyl, nýbrž jen o (ovšem prakticky dosti nebezpečnou) hrubou neúčelnost v názvosloví.

Tak však věc v našem případě zjevně nestojí; ne u Marxe, ale ani u Sombarta. A tím začíná náš háček narůstat.

Můj vážený odpůrce mi zajisté přizná, že nelze provádět libovolnou abstrakci pro libovolný vědecký účel. Bylo by například zjevně nepřípustné klást pojetí různých těles jako „pouhých hmot", jež je oprávněné pro jisté dynamické problémy, za základ také zkoumání optických nebo akustických problémů. I v rámci samotné mechanické dynamiky je zajisté nepřípustné setrvávat na abstrakci od tvaru a skupenství například i při rozvíjení zákona klínu. Na těchto příkladech se ukazuje, že ve vědě se ani „myšlenky", ani „logika" nesmějí zcela nevázaně vzdalovat od faktů. I pro ně platí věta: „Est modus in rebus, sunt certi denique fines." A tyto „určité meze" se domnívám moci vymezit, aniž bych se musel obávat odporu svého váženého odpůrce, takto: že se vždy smí abstrahovat jen od těch zvláštností, které jsou pro jev podrobovaný zkoumání irelevantní, nota bene skutečně, fakticky irelevantní. Naproti tomu se musí ve zbytku, jenž má být podroben dalšímu zkoumání, jakémsi kostře představy, ponechat vše, co je v konkrétním směru fakticky relevantní.

Aplikujme to na náš případ.

Marxova nauka klade nejdůraznějším způsobem pojetí zboží jako „pouhých produktů" za základ vědeckého zkoumání a posuzování směnných poměrů zboží. Sombart to schvaluje a dokonce zachází, poněkud neurčitými výrazy, o něž s ním právě pro jejich neurčitost nechci dále spořit, tak daleko, že nahlíží základy celého „hospodářského bytí" člověka ve světle oné abstrakce.⁴⁹

Že je vtělená práce v prvním nebo dokonce ve druhém směru jediné relevantní, se nyní Sombart sám ani neodvažuje tvrdit. Spokojuje se s tvrzením, že oním pojetím se zdůrazňuje „ekonomicky objektivně nejrelevantnější skutečnost".⁵⁰ Toto tvrzení nechci nikterak popírat. Jen mu nelze chtít přikládat ten význam, jako by ostatní skutečnosti relevantní vedle práce byly tak hluboce podřadného významu, že by je bylo možné pro jejich nepatrnost zcela nebo téměř zcela zanedbat. Nic by nebylo nesprávnějšího. Pro hospodářské bytí člověka je například ve velmi vysoké míře relevantní, zda se země, kterou obývá, podobá spíše Porýnské nížině, anebo Sahaře či Grónsku; a rovněž to má nesmírný význam, zda je práce člověka podporována zásobou statků nashromážděnou z dřívějška, což je moment, který se také nedá zcela čistě rozložit pouze do práce. Vůbec pak ohledně směnných poměrů není u některých statků, jako například u starých dubových kmenů, u uhelných ložisek, u pozemků, práce zcela jistě objektivně nejrelevantnější okolností; a i když lze totéž přiznat pro hlavní masu zboží, musí se přesto důrazně zdůraznit, že i ostatní faktory rozhodující vedle práce uplatňují tak významný vliv, že se faktické směnné poměry přece jen zcela podstatně vzdalují od oné linie, jež by odpovídala vtělené práci samotné.

Není-li však pro směnné poměry a směnnou hodnotu práce jediným relevantním, nýbrž pouze jedním relevantním faktorem, byť nejsilnějším, vedle jiných, jaksi primus inter pares, pak je podle výše předeslaného prostě nesprávné a nepřípustné zakládat „představu hodnoty" zaměřenou na směnnou hodnotu pouze na práci; právě tak nesprávné a nepřípustné, jako kdyby fyzik chtěl založit „živou sílu" pouze na hmotě těles a jejich rychlost abstrakcí ze svého výpočtu zcela eliminovat.

Jsem skutečně udiven, že to Sombart neviděl nebo necítil, tím spíše, že při formulaci svého názoru shodou okolností používá výrazů, které jsou, řekl bych, v tak vyzývavé inkongruenci s jeho vlastními premisami, že by se dalo soudit, že o tuto očividnou inkongruenci musel zakopnout. Vyšel z toho, že charakter zboží jako produktů společenské práce představuje ekonomicky objektivně nejrelevantnější skutečnost v nich, zdůvodňuje to tím, že zásobování člověka hospodářskými statky, „za stejných přírodních podmínek", závisí hlavně na rozvoji společenské produktivní síly práce, a vyvozuje z toho závěr, že tato skutečnost nachází svůj „adekvátní" ekonomický výraz v představě hodnoty založené pouze na práci. Opakuje tuto myšlenku na s. 576 a 577 dvakrát v poněkud odlišné formulaci, přičemž ale výraz „adekvátní" pokaždé nezměněně znovu vyvstává.

Ptám se nyní: Není naopak zjevné, že představa hodnoty založená pouze na práci není adekvátní premise, že práce je pouze nejrelevantnější z více relevantních skutečností, nýbrž že ji daleko přesahuje? Byla by adekvátní jen tehdy, kdyby jako premisa směla být tvrzena teze, že práce je jedinou relevantní skutečností. To však Sombart vůbec netvrdil. Jeho tvrzení praví pouze tolik, že práce znamená mnoho, že znamená více než kterýkoli jiný faktor pro směnné poměry a pro celé lidské bytí, a pro tento stav věcí je přece Marxova formule hodnoty, podle níž práce sama znamená vše, zajisté právě tak málo adekvátním výrazem, jako by bylo adekvátní položit za $1+1/2+1/4$1+1/2+1/4 jedničku samotnou!

Tvrzení o „adekvátní" představě hodnoty však není jen fakticky nesprávné, nýbrž za ním číhá, jak se mi zdá — u Sombarta zajisté nevědomky — i trochu šibalství. Sombart totiž výslovným přiznáním, že Marxova hodnota nesnese zkoušku na faktech, vymohl pro „zaplašenou hodnotu" azyl v „myšlení ekonomického teoretika". Z tohoto chráněného obvodu však znenadání podniká docela slušný výpad do světa faktů, když pro svou představu hodnoty přece jen znovu nárokuje, že je adekvátní objektivně nejrelevantnější skutečnosti, anebo, ještě náročnějšími slovy, že v ní „nalezla adekvátní ekonomický výraz technická skutečnost objektivně ovládající hospodářskou existenci lidské společnosti" (s. 577).

Domnívám se, že je to postup, proti němuž je člověk oprávněn protestovat. Buď — anebo! Buď chce člověk pro Marxovu hodnotu nárokovat, že odpovídá faktům: pak ale ať s tímto tvrzením vytrvá v nejpřednější palebné linii, aniž by hledal před plnou, přísnou zkouškou na faktech krytí za pozicí, že prý vůbec nechce tvrdit žádnou empirickou skutečnost, nýbrž pouze zkonstruovat „pomocný prostředek našeho myšlení". Anebo hledá krytí za touto ochrannou hrází, vyhýbá se přísné zkoušce na faktech: pak ať se nepokouší oklikou vágních, mimochodem pronesených tvrzení přece jen znovu nárokovat pro Marxovu hodnotu jistý druh empirické platnosti, jež by jí právem náležela jen tehdy, kdyby obstála ve výslovně odmítnuté zkoušce na faktech. Rčení o „výrazu adekvátním ovládající skutečnosti" neznamená přece nic jiného, než že Marx má v hlavní věci pravdu i empiricky. Dobrá. Chce-li to Sombart nebo někdo jiný tvrdit, pak ať to tvrdí otevřeně, ať vynechá mezihru s pouze „myšlenkovou skutečností" a místo toho ať se jasně a zřetelně postaví ke zkoušce na faktech; ta přece ukáže, jak mnoho nebo jak málo se plné fakty liší od „adekvátního výrazu ovládající skutečnosti". Do té doby se však domnívám, že se mohu spokojit s konstatováním, že ani u Sombarta nemáme co do činění s neškodnou variantou dovolené a pouze nesprávně pojmenované abstrakce, nýbrž s náročným vpádem do oblasti faktických tvrzení, pro něž nebyl podán, ba ani se o něj nepokusilo, nýbrž se mu vyhnulo, žádný důkaz.

I v jiném ohledu si Sombart, jak se domnívám, osvojil nepřípustně náročné tvrzení od Marxe s příliš málo vlastní kritikou. Mám na mysli tvrzení, že pojetí zboží jako „pouhých produktů" společenské práce poskytuje jedinou možnost, jak uvést zboží pro naše myšlení do kvantitativního vztahu, učinit je „souměřitelným" a tím teprve vůbec „zpřístupnit" fenomény hospodářského světa našemu myšlení.²⁸ Měl by na tom Sombart chtít trvat i po kritickém přezkoumání? Měl by si skutečně myslet, že směnné poměry můžeme zpřístupnit svému vědeckému myšlení jen buď na základě Marxova pojmu hodnoty, anebo vůbec ne? Nemohu tomu uvěřit. Ona pověstná dialektická důkazní procedura Marxe na s. 12 prvního dílu přece nemůže mít pro Sombarta žádnou přesvědčivou sílu. Sombart také vidí a ví stejně dobře jako já, že nejen pracovní produkty, nýbrž i ryzí přírodní produkty se ve směně kladou do kvantitativního vztahu, a jsou tudíž jak mezi sebou, tak s pracovními produkty prakticky souměřitelné. A přitom by neměly být pro naše myšlení vůbec souměřitelné, leda na základě znaku, který se na ně vůbec nehodí a ani u pracovních produktů sice druhem existuje, ale velikostí se nehodí, neboť, jak se přiznává, i pracovní produkty se nesměňují v poměru práce v nich vtělené? Neměl by to být pro nezaujatého teoretika spíše naprosto nezaměnitelný pokyn, že navzdory Marxovi je pravý společný jmenovatel, pravé „společné" ve směně, teprve nutno hledat, a to hledat v jiném směru, než jak to učinil Marx?

To mne přivádí k poslednímu bodu, jehož se chci vůči Sombartovi ještě dotknout. Sombart chce protiklad, jenž existuje mezi Marxovým systémem na jedné straně a názory protistojících teoretických systémů, a zvláště takzvaných rakouských ekonomů na straně druhé, v poslední instanci převést na metodologický spor o principy. Marx je prý zástupcem extrémního objektivismu, my ostatní zastupujeme subjektivismus, jenž ústí v psychologismus. Marx prý nestopuje motivy, které jednotlivé hospodářsky jednající subjekty určují v jejich způsobu jednání, nýbrž vyhledává objektivní faktory, „ekonomické podmínky", „které jsou nezávislé na vůli (smím snad vsunout, často i na vědění) jednotlivce"; snaží se prý zjistit, „co se za zády jednotlivce děje mocí poměrů na něm nezávislých". My naproti tomu „se pokoušíme vykládat děje hospodářského života v posledku z psýché hospodářských subjektů" a „přenášíme zákonitost hospodářského života do psychologické motivace".⁵²

To je zajisté jemná a duchaplná poznámka, jakých je v Sombartově stati vůbec nalézt celé množství. Ale zdá se mi, navzdory svému nepochybně správnému jádru, přece jen netrefovat hlavní věc: ani retrospektivně, pro vysvětlení dosavadního chování kritiků Marxe vůči Marxovi, a v důsledku toho ani prospektivně, s požadavkem zcela nové éry kritiky Marxe, která by vlastně teprve musela být započata, pro niž dokonce ještě „téměř zcela chybějí přípravné práce",⁵³ a u níž by se především musela teprve pro metodologickou předběžnou otázku hledat odpověď.⁵⁴

Mně se zdá, že věc stojí mnohem spíše takto. Zajisté existuje Sombartem poukázaný rozdíl v badatelských metodách. Ale „stará" kritika Marxe, pokud mohu soudit podle své vlastní osoby, nepotírala Marxe pro volbu jeho metody, nýbrž pro jeho chyby při provádění zvolené metody. Za jiné kritiky Marxe nemám právo mluvit, musím tedy mluvit za sebe sama. Já osobně stojím v otázce metody na podobném stanovisku, jaké ohledně krásné literatury zastával onen literát, který prohlásil, že uznává každý žánr, s jedinou výjimkou „žánru nudného". Uznávám každou metodu za předpokladu, že je používána tak, že z toho vychází něco správného. Nemám také proti objektivistické metodě vůbec nic. Domnívám se, že může i na takových oblastech jevů, které mají co do činění s lidským jednáním, zprostředkovat získání reálných poznatků. Souhlasím také zcela ochotně s tím, a sám jsem příležitostně na podobné jevy upozornil, že jisté objektivní faktory mohou vstupovat do zákonité souvislosti s typickým lidským jednáním, aniž by vliv příslušného faktoru samého zřetelně vstoupil do vědomí zákonitě jednajících. Když například statistika ukazuje, že sebevraždy se zvláště četně dějí v určitých měsících, řekněme v červenci a listopadu, anebo že s jakostí sklizně stoupá a klesá počet ročních sňatků, jsem přesvědčen, že většina sebevražedných kandidátů, jejichž přibytí tak naplňuje tečnu sebevražd měsíců července a listopadu, vůbec nepomyslí na to, že je právě červenec nebo listopad, a že rovněž u snubychtivých nehraje myšlenka na momentálně levnější ceny potravin žádnou bezprostřední roli v jejich rozhodnutí.²⁹ Přesto má odhalení takových objektivních souvislostí nepochybnou poznávací hodnotu.

Musím při tom ovšem učinit jisté, jak se domnívám, samozřejmé výhrady. Za prvé se mi zdá jasné, že poznání takových objektivních souvislostí bez poznání subjektivních mezičlánků, které zprostředkovávají kauzální řetězec, zajisté ještě neznamená nejvyšší stupeň poznání, nýbrž že dokonalé porozumění je zprostředkováno teprve poznáním vnějších i vnitřních souvislostí. A tím se mi zdá být i Sombartem nadhozená otázka, „zda je objektivistický směr v nauce o národním hospodářství oprávněn výlučně, anebo doplňkově",⁵⁶ samozřejmě vyřízena tak, že onen směr může být oprávněn pouze „doplňkově".

Za druhé se domnívám, byť o tom jako o věci názoru s jinak smýšlejícími zde nechci spořit, že právě pro hospodářskou oblast, v níž máme přece tak převážně co do činění s vědomými, vypočtenými lidskými jednáními, může z oněch dvou zdrojů poznání první, objektivistický, přispět i v nejlepším případě jen dosti chudým a zvláště sám o sobě naprosto nedostatečným dílem k celkovému dosažitelnému poznání.

Za třetí však — a to se týká speciálně kritiky Marxe — musím se vší rozhodností požadovat, aby, používá-li se objektivistická metoda, byla používána správně. Ať se konstatují vnější, objektivní souvislosti, jež osudově s věděním nebo bez vědění, s vůlí nebo bez vůle jednajících ovládají jejich jednání; ale ať se pak konstatují správně. A to Marx neučinil. Svou fundamentální tezi, že práce sama ovládá všechny směnné poměry, nezjistil ani objektivistickou cestou z vnějšího, hmatatelného, objektivního světa faktů, s nímž je naopak v rozporu, ani subjektivisticky neodvodil z motivů směňujících, nýbrž ji vyslal do světa jako zmetka dialektiky, jaká snad ještě nikdy v dějinách naší vědy nevystoupila svévolnějším a faktům cizejším způsobem.

A ještě jedno. Marx nezůstal u „objektivistického" praporu. Nemohl se vyhnout tomu, aby se přece jen také odvolával na motivy jednajících jako na působící sílu svého systému. Činí to především svým odvoláváním se na „konkurenci". Je tu příliš mnoho žádáno, aby, dělá-li již subjektivistické vsuvky do svého systému, je dělal správně, důkladně a bez rozporů? A proti tomuto skromnému požadavku Marx opět prohřešil. Tyto prohřešky, které, opakuji, nemají nic společného s volbou metody, nýbrž jsou pod vládou každé metody zavrženíhodné, byly pro mne důvodem, proč jsem Marxovu teorii potíral a potírám jako mylnou: představuje podle mého názoru jediný nedovolený žánr, žánr nesprávných teorií!

Stojím proto a stál jsem již dávno na stanovisku, na něž chce Sombart přemostit teprve probouzející se budoucí kritiku Marxe. Představuje si, „že by se přece jen patrně musela pokusit ocenění a kritika Marxova systému následujícím způsobem: Je objektivistický směr v nauce o národním hospodářství oprávněn výlučně, anebo doplňkově? Zodpověděl-li by se tuto otázku ano, pak by se asi dále tázalo: je Marxova metoda kvantitativního určení hospodářských faktů pomocí myšlenkového pomocného prostředku pojmu hodnoty nutná? Pokud ano: je práce správně zvoleným obsahem pojmu hodnoty? Pokud ano: jsou Marxova důkazní procedura, systematická výstavba, závěry atd. napadnutelné?"

Já jsem si první metodologickou předběžnou otázku již dávno zodpověděl ve prospěch „doplňkové" oprávněnosti objektivistické metody. Rovněž mi bylo a je mimo pochybnost, že, abych zůstal u Sombartových slov, je nutné i „kvantitativní určení hospodářských faktů pomocí myšlenkového pomocného prostředku" pojmu hodnoty. Třetí otázku však, zda je práce správně zvoleným obsahem tohoto pojmu hodnoty, jsem již dávno pokládal za rozhodnutou tak, že je nutno ji zodpovědět záporně, a čtvrtou otázku, zda jsou Marxova důkazní procedura, závěry atd. napadnutelné, za rozhodnutou stejně tak tak, že je nutno ji zodpovědět kladně.

Jak o tom nakonec rozhodne svět? — O tom nemám žádné pochybnosti. Marxův systém má minulost a přítomnost, ale žádnou trvalou budoucnost. Ze všech druhů hospodářských systémů jsou, jak se domnívám, nejjistěji zasvěceny zániku ty, které, jako Marxův, spočívají na duté dialektické základně. Lidský duch se dá momentálně, ale ne trvale ohromit obratnou rétorikou. Trvale se přece vždy prosadí fakty, solidní zřetězení nikoli slov a frází, nýbrž příčin a účinků. V oblasti přírodních věd by dílo jako Marxovo bylo dnes již nemožností. Ve velmi mladistvých společenských vědách mohlo získat vliv, velký vliv, a bude jej pravděpodobně ztrácet jen pomalu, dosti pomalu. Pomalu, neboť má svou nejmocnější oporu nikoli v přesvědčených hlavách stoupenců, nýbrž v jejich srdcích, v jejich přáních a žádostech. Má také z velkého kapitálu autority, který si u mnoha lidí získalo, dlouho z čeho těžit. Řekl jsem v úvodních slovech této stati, že Marx měl jako spisovatel velké štěstí. Nikoli nejméně šťastnou okolností jeho spisovatelského osudu se mi zdá být, že dokončení jeho systému vyšlo teprve 10 let po jeho smrti, téměř třicet let po prvním dílu. Kdyby byly nauky a zjištění třetího dílu spatřeny nezaujatým čtenářem současně s prvním dílem, pak by, domnívám se, bylo jen málo čtenářů, jimž by se logika prvního dílu přece jen nezdála poněkud pochybnou! Nyní tvoří třicet let zakořeněná víra v autoritu hradbu proti vniknutí kritického poznání, jež se sice jistě, ale přece jen pomalu bude drolit.

Ale i když se tak stane, nebude s Marxovým systémem zajisté překonán i socialismus; ani teoretický, ani praktický. Tak jako existoval socialismus před Marxem, bude existovat i po Marxovi. Pro to, co je na socialismu hybnou silou — a že navzdory všem přehánění je v něm cosi hybného, dokazuje nejen nepopiratelné osvěžení, jehož ekonomická teorie nabyla vystoupením socialistických teoretiků, nýbrž i pověstná „kapka sociálního oleje", jíž se opatření praktického státnictví, a mnohdy zajisté ne ke své škodě, dnes všude mažou — pro to tedy, pravím, co je na socialismu hybnou silou, jeho chytré vůdčí hlavy zajisté neopomenou včas vyhledat napojení na životaschopnější vědecký systém. Budou se snažit vyměnit ztrouchnivělou oporu. S kolika nebo s jak málo přečištění kvasících idejí, to ukáže budoucnost. Snad, doufejme, že přece jen nebude věc stále jen poháněna jednoduše dokola, nýbrž že se při této příležitosti pár omylů navždy setřese a pár poznatků se s konečnou platností přidá k pokladu jistého a stranickou vášní již nezpochybňovaného vědění.

Marx si však uhájí trvalé místo v dějinách společenských věd, ze stejných důvodů, se stejnou směsicí pozitivní a negativní zásluhy, jako jeho vzor Hegel. Oba byli osobně myslitelští geniové. Oba získali, každý ve své oblasti, nesmírný vliv na myšlení a cítění celých generací, téměř lze říci, na samotného ducha doby. A jejich specificky teoretické dílo bylo u obou nesmírně důmyslně promyšleným, s bájeslovnou kombinační silou v nesčetných myšlenkových patrech vystavěným, s obdivuhodnou duchovní silou pohromadě drženým — domečkem z karet.